Půr: Ekonomika nestojí nad záchranou lidského života. Popřeli bychom vývoj za posledních 100 let

HalfPageAd-1

Michal Půr

20. 03. 2020 • 10:01

KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Už dlouho mě nerozčílilo nic tak jako komentář bývalých členů rady České národní banky Mojmíra Hampla a Zdeňka Tůmy, který dnes otiskly Hospodářské noviny. Ve zkratce, oba přepočítávají cenu lidského života a porovnávají ji s ekonomickými dopady opatření proti šíření koronaviru.

Mobile-rectangle-3

„Každá společnost je schopna vydat na boj s nemocemi jen určitou část toho, co vytvoří. V našem případě to je ročně zhruba 7,5 procenta hrubého domácího produktu. V kontextu českého zdravotnictví je cena jednoho roku plnohodnotného života vyčíslena na 1,2 milionu korun,“ píší autoři.

Hampl s Tůmou pak dále vypočítávají, že při odhadovaných ztrátách hrubého domácího produktu kolem 250 miliard korun a počtu pravděpodobných úmrtí v důsledku koronaviru při méně drastických opatřeních, se vynaloží desítky až stovky milionů korun na snížení o každé jedno úmrtí. Podle nich je to do očí bijící nepoměr. 

„Je skutečně rozumné investovat téměř roční rozpočet celého zdravotnictví do boje s jedinou nemocí? A riskovat, že mohutné hospodářské dopady ohrozí prostředky vydávané na zdravotní péči všech zbylých obyvatel v budoucnu?“ táží se Hampl s Tůmou.

Jejich úvaha je vadná hned z několika pohledů. Prvním z nich je nepochopení současných opatření. Velice jednoduchým přepočtem se lehce dostaneme k tomu, že pandemie koronaviru by bez opatření vedla k počtu mrtvých, který by dost možná přesáhl počet obětí (zhruba 50 milionů) při pandemii španělské chřipky a ve výsledku by vedl ke zhroucení zdravotnických systémů. Neumírali by tak jen lidé nakažení koronavirem, ale hromada dalších, které trápí jiné nemoci. Současná opatření vedou k rozložení nákazy v čase, a tudíž k zachování zdravotnických systémů.

Druhý problém je, že pokrok, který lidstvo dosáhlo v poslední dejme tomu stovce let, stojí právě na záchraně lidských životů. Pokud jste se narodili na přelomu 19. a 20. století bylo úplně běžné, že vám umírali malí sourozenci a rodiče ve velmi mladém věku. Bylo to dokonce běžné i v řadě evropských zemí v polovině 20. století. To samozřejmě představovalo obrovský nápor na rodiny a jejich psychiku. Pokud nevěříte, přečtete si třeba Faktomluvu od profesora Hanse Roslinga.

Opravdovým lidským pokrokem tak není, že máme doma internet a velkou televizi, ale skutečnost, že naši blízcí neumírají jak na běžícím páse. A to ve výsledku přináší i značný ekonomických prospěch. Hampl s Tůmou tak v podstatě předkládají myšlenky, které spadají někam do začátku 19. století, a které jsou v podstatě jen maskovaným darwinismem, tedy skutečností, že přežijí jen nejsilnější. Za třetí je poněkud překvapující, že oba ekonomové jsou v podstatě ochotni obětovat ekonomicky neproduktivní generaci, která ovšem také platila daně, pracovala a obecně přispěla k našemu blahobytu. A my se jí máme odvděčit tím, že ji necháme zemřít?

Mojmír Hampl je ve vedení české pobočky největší auditorské firmy světa KPMG a Zdeněk Tůma byl ve vedení také. Jejich komentář tak zní trochu paradoxně, když si uvědomíme, že to byly právě auditorské firmy, kdo kryl ekonomická zvěrstva, která vedla k obří hospodářské a finanční krizi v roce 2008. Jejich chyby jsme tehdy zaplatili my všichni, zatímco jich se nijak zvlášť nedotkla. To se teď nesmí opakovat.

A úplně poslední poznámka. Oba komentátory lze považovat za zástupce tradiční pravice. A jejich článek přesně shrnuje důvody, proč je tradiční pravice na úbytě. Dobře ukazuje přehlíživost k lidským životům a lidské důstojnosti. A pokud se cítíte jako konzervativci, tak se mimořádně pletete. Konzervatismus je úcta k rodině a úcta k hodnotám. Není to úcta k penězům a k ekonomice.

SDÍLET

Billboard-bottom-1