Roušková neposlušnost může vyvrcholit žlutými vestami. Nebo jen z žáků uděláme korespondenty

Karel Havlíček

04. 09. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | V prvním zářijovém týdnu prakticky nelze nekomentovat stěžejní den – 1. září. Od zavedení povinné školní docházky se můžete spolehnout, že platí: jeho význam čas od času podle kalendáře naruší jen nějaká ta sobota či neděle, která studiózům umožní prodloužit si o pár hodin prázdniny. Jinak velká část lidu vyrazí ku školním budovám, uspořádá se nájezd na květinářství (na venkově postačí barevné okrasy ze zahrádek), na adolescentních tvářích se objeví úsměvy radosti ze setkání po dvou měsících, smísené s lehkým úšklebkem vyjadřujícím pocit „ach jo, už to zase začíná“. Kantoři si vezmou parádnější ohozy, někam se dostaví i nejvyšší školník – ministr – a pronese nějakou inovativní řeč, kterou je lépe hned zapomenout, neb mozkovny mají být vyčištěny od všeho zbytečného a nastartovány vnímat nové vědomosti. Ne tak letos.

Zato přibylo inovací. Část dítek školní docházku nezahajuje, jelikož karanténa je ještě průraznější než prázdniny. Ředitelé škol se čertí, že jim ministerstvo nedalo přesnější manuál, zatímco kdyby jim jej dalo, čertili by se, že nemají dost prostoru pro vlastní invenci. Mimochodem: je to jen další pádný důkaz toho, že pochybnosti vyslovované o fungování právního státu mají v této době tekutých písků žulový základ. Právo se mění v paraprávo, zákon se stává pouhým přílepkem manuálu. Jak říkám, žijeme v době návodů.

Nejvýznamnějšími výdobytky aktuálního školství jsou však dvě zásadní teze: 1. méně učiva, 2. méně známek (= co nejméně, nejlépe žádné). Kdyby bylo více počítačů a rychlejší internet, hned v závěsu by se hnala teze třetí, volně obšlehnutá ze starého dobrého světa řádných akademiků a akademiků-korespondentů. Ano! Proč školní dorost (který stejně už dávno netvoří party pobíhající po ulicích nebo posedávající na trávnících v družných debatách, nýbrž bubliny zírající nekonečné hodiny na displeje chytrých telefonů a notebooků) nutit k nějaké docházce, když lze tak elegantně docházku nahradit distančními formami výuky (ostatně to i lépe vypadá, tak moderněji, progresivněji)? Žák-korespondent. To zní hrdě! Co na tom, že mu budou chybět vědomosti – vzdělanostní i sociální?

Počátek září ovšem tentokrát není ani v jiných směrech tak monotónní, aby nutil komentátory pátrat po výsledcích sklizně nebo bádat, jestli už někdo načerno neprodává burčák. Aktivní český národ, zocelený letitými boji o zrno, si užívá změny. Ani boj s koronavirem už není, co býval. Už je to jaksi málo, nebo naopak moc. Ale kampak na nás!

Teď začíná boj proti rouškám a hned nabývá téměř kardinálních konstitucionálních rozměrů občanské neposlušnosti. Nic proti principu. Když člověku někdo ráno tvrdí, že platí A, před polednem B, po obědě (před moučníkem), že přece jen A, těsně po moučníku nonA, zatímco odpoledne platné C se s večerní tiskovou konferencí změní v D, a když má jeden před sebou celou noc, během níž se může vystřídat ještě dvacet dalších písmen abecedy, některá se mohou v nestřeženém okamžiku převrátit naruby a jiná zopakovat, není se co divit, že se najdou tací, kteří si řeknou, že takovou choreografii dál tančit nebudou. 

A pak si to sdělí mezi sebou a ulice se zaplní vestami, neboť – bez ohledu na to, jak to vlastně s účinností roušek a jejich smyslem je (což ostatně rozděluje i veřejnost odbornou) – o roušky fakticky nejde. Jde o to, že ani těsto nenacpete do libovolné formy, natož pak těsto tak živé lidskými kvasinkami, jakým je demokracie. Když vám kvůli koronaviru navíc padnou přední bojovníci vyzbrojení nejen rouškami, ale i protiepidemiologickými funkcemi, blíží se katastrofa. Ještěže první mezi rytíři našeho kulatého stolu seděl dost daleko, měl respirátor a viru nezbylo než se mu srabácky vyhnout.

Jedním ze základních problémů je – již výše jsem to letmo zmínil – absence jasné řeči. Právo je takové a takové, povinnost je taková a taková, odpovědnost je taková a taková. I ta občanská iniciativa proti rouškám považuje za nezbytné složitě kličkovat mezi vejci. Astma, ekzémy, opary, dýchací potíže. Jistě, může být (a určitě to řadu lidí trápí), ale není to hlavní důvod. Ten spočívá v prosté skutečnosti, že mnoho lidí spatřuje v rouškách symbol svévolného zásahu do svobody, přesně jako mnozí Francouzi spatřovali původně svévoli v nějakém omezování rychlosti a zvyšování daní z pohonných hmot.

Já si tou svévolností nejsem jist, nejsem protirouškovým bojovníkem, i když mě ten hadr také štve. Ale jsem si jist, že vládnoucím (čímž myslím – nejen vládním) kruhům unikají dvě drobnosti. První: požáry vznikají z malých jiskřiček. A druhá: chalupy a chaty osiřely. Je první zářijový týden. To je doba, která s sebou po prázdninovém zahradním rozvolnění vždy přináší koncentraci ulice. Stačí se podívat do světa. A ovšem – učit se.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET