Juráček: Bylo by hezké, kdyby k nám „chlapci“ nahoře mluvili jasně. Myslel jsem, že si dělají srandu z deseti milionů lidí

Vratislav Dostál

02. 09. 2020 • 12:30
Školy v Česku po dlouhé pauze ožily a naplno se do nich vrátilo asi 1,4 milionu dětí. Nakonec bez plošně povinných roušek, ale přesto s vědomím rizika koronaviru. Ředitel základní a mateřské školy v Ostopovicích u Brna Petr Juráček v rozhovoru pro INFO.CZ odhaluje zákulisí. Jak se v čase covidu-19 organizuje školní rok? Jak situaci zvládli u nich a co říká na to, že vláda hodila odpovědnost do značné míry právě na jednotlivé ředitele škol?

S jakým očekáváním a v jakém režimu jste v úterý zahájili nový školní rok?

Řekl bych, že v téměř běžném. Zajímavé to bylo především v tom, že pršelo. My to totiž máme tradičně tak, že se první den – rodiče, děti i učitelé – sejdeme venku před školou. Školník vždycky drží zvon, je to slavnostní chvíle, pokaždé se to snažíme udělat pěkný. Letos ale děti byly i s rodiči ve třídách. I tak to bylo zahájení pěkné, všechno, jak má být. Očekávání jsou vždycky velká, radost, emoce silné. To k tomu všechno patří.

Máte nějaká opatření s ohledem na covid-19?

Nic speciálního nemáme. Pokud si přečtete manuál ministerstva školství, zjistíte, že tam není nic závazného. Rodičům jsme ale důrazně řekli, aby nechávali nemocné děti doma, abychom je my tady nemuseli posílat pryč. Abych já ve škole nemusel zjišťovat, zda dítě je, nebo není nemocné. Učitelé měli školení od záchranářů, jak se v určitých situacích chovat, co dělat v případě, když se tady ocitne někdo nemocný. A tím nemyslím, jen pokud jde o covid.

To bylo z vaší iniciativy?

Jasně. Domluvili jsme si záchranáře, chtěl jsem, aby si učitelé osvěžili, co a jak dělat. A pak jsme řekli rodičům, aby neposílali nemocné děti do školy. A pokud nemusí, tak aby oni sami do budovy školy nechodili. Ve vstupní hale máme dezinfekci, to samé v každé třídě a kromě dezinfekce jsou tam také papírové kapesníky. Pokud děti někam vedeme, například na oběd nebo na záchod, chceme po nich, aby to používali. A to je všechno. Snad ještě zdravý rozum.

Jedno z těch doporučení ministerstva bylo, aby se nemísily skupiny dětí. Co to pro vás znamená prakticky? 

Jde jen o doporučení. Máme celkem malou jídelnu a nemůžeme obědy vydávat od desíti do dvou. Takže třeba na oběd jde celá třída, občas se potkají i dvě třídy.

Jak to vypadá o přestávkách?

Normálně.

Takže se děti z různých tříd potkají…

Potkají. My ale nemáme klasické zvonění, a tím, že učíme blokově, děti chodí třeba na záchod průběžně. Pak máme pohybovou a svačinovou přestávku. Buď jdou na školní svačinu v jídelně, anebo se jdou vyběhat na střechu, kde je zahrada. A tam se určitě potkají.

Mají půlené hodiny? Třeba jazyky?

Díky změnám v regionálním školství, což je věc, o které se hodně mluvilo minulý rok. Jde o to, že každý ředitel má dané rozmezí, pokud jde o odučené hodiny, a podle celkového počtu dětí může některé předměty půlit. Typicky jazyky nebo tělocvik. Ale taky nemusí. Záleží na řediteli. Může taky říct, že dělit nechce, že tomu nevěří, anebo na to nemá prostory. Záleží zkrátka na řediteli.

Tím se dostáváme k zásadní otázce a velkému tématu posledních dnů. Všude se zdůrazňuje, že jsou veškerá opatření ohledně covidu-19 právě v kompetenci ředitelů. Třeba nošení roušek. Jak vám to vyhovuje? Ptám se proto, že to působí skoro tak, že se ministerstvo zbavuje odpovědnosti a komplet ji deleguje na vás, na ředitele škol… 

Taky jsem to včera někde slyšel, že máme schopné ředitele, a že to všechno dokážou posoudit… To jsou takové zvláštní fantasmagorie. Obecně ale musím říct, že mi české školství přijde dobré. A to jak z pohledu peněz, tak z pohledu systému. Možná to tak někteří necítí, já to tak ale vnímám. A to proto, že máme jasné cíle, ale kroky, kterými jich dosáhneme, jsou v našich kompetencích. Víme, co je a co není závazné. A je na nás, kterou cestou se vydáme, jak, kdy a co uděláme. Říkají nám: jste odborníci, sestavte si své týmy také z odborníků, a udělejte si to po svém.

To ale mluvíte o výuce. Jak je to, pokud jde o ta zdravotnická opatření?

Pokud to ve výuce hodnotím kladně, v momentě, kdy jde o zdraví, nebo dokonce o život lidí, je to jinak. Máme tady 170 dětí, vynásobte to rodiči, případně prarodiči. Dostanete se na nějakých 1200 lidí. Svým lidem vždycky říkám, že svým rozhodnutím můžou ovlivnit životy několika stovek lidí. Doslova. Pokud něco pokazíme, ovlivníme spokojenost, pláč, rozhořčení několika stovek lidí. A to je velká odpovědnost. A z tohoto pohledu bych byl radši, kdyby mi stát řekl, co přesně, kde a za jakých podmínek zavést. 

Protože k čemu jsou ta doporučení? Pokud se nic nestane, jsou směšná. V květnu jsme byli všichni ostražití, důslední. Postupně to ale pochopitelně opadlo. Pokud by se něco stalo, budeme pod palbou kritiky, budou nám říkat, že jsme udělali něco špatně. A bude za to moct ta škola, potažmo její ředitel nebo ředitelka. Musíme udělat maximum pro to, aby se opravdu nic nestalo. Podívejte se na tu hysterii v opačném případě, když se v médiích rozebírá, která škola a proč se musela zavřít. Prostě nechcete, aby si to četl celý národ. Vždycky to půjde za ředitelem.

Jak jste na jaře zvládali distanční výuku?

Já myslím, že jo. Líbilo se mi to. Poděkování patří především všem pedagogům školy. Velký obdiv rodičům a žákům. Mnozí plakali, že nemůžou do školy, za kamarády. Byla to velká zkušenost, je nutné si z ní odnést to přínosné i do dalšího období. 

A co děti? A co učitelé?

Už několik let jedeme v elektronickém systému, takže nebyl zas takový problém se přeorientovat na on-line komunikaci. Přemigrovali jsme data, pak jsme měli několik osobních schůzí, následně přes Meet (nástroj pro videokonference - pozn. redakce). A řešilo se, aby v jednotlivých třídách pracovali podle jednotné koncepce. V první i v páté třídě, aby rodiče věděli, co od nás mohou čekat.

Vytvořili jsme také manuál pro rodiče, po měsíci jsme udělali i dotazník, abychom měli zpětnou vazbu. Byla to obrovská zkušenost, vznikl jeden velký systém. Žáci dostali nabídku, co mají dělat, dostali i techniku. Ti co potřebovali, dostali počítače nebo iPady. Vždycky na začátku týdne, v pondělí, děti přesně věděly, co je čeká a co budou dělat.

Disciplínu udržely?

Řešili jsme několik případů, kdy byla komunikace minimální. bylo jich ale málo. Vždycky jsme hned řešili, s čím můžeme pomoct. Třeba technicky – zapojit internet, zprovoznit počítač. Šlo ale opravdu asi jen o dvě nebo tři rodiny, kde nám řekli, že na to nemají čas nebo chuť. 

To bychom měli komunikaci mezi vámi a dětmi, případně mezi vámi a jejich rodiči. A co vaše zkušenost, pokud jde o komunikaci s vaším zřizovatelem, případně s ministerstvem? 

Náš zřizovatel je luxusní. Když to na jaře začalo, sedli jsme si se starostou na kafe a řekli si, co chceme a co čekáme. Ostatně on sám tady má také dítě…

Pokud jde o ministerstvo, nebudu říkat nic nového. Vždycky všem kamarádům říkám, že by bylo hezké, kdy by si ti „chlapci“ nahoře zvolili jednoho mluvčího a ten by dával lidem například jednou týdně jasné sdělení. Jasná instrukce, jednoznačná stanoviska a plán. Takto to bylo tak, že se všechno měnilo, každou chvíli někdo popřel vyjádření někoho jiného. Člověk prakticky nemohl sledovat zprávy, protože se to měnilo z hodiny na hodinu. Chtělo by to někoho, kdo uspořádá tiskovou konferenci a bude mluvit jasnou řečí: Bude platit to a to, je to závazné pro ty a ty lidi.

Co jste v této souvislosti říkal na doporučení, která vláda vydala dva týdny před začátkem školního roku, aby je za několik dnů vzala zpět a měnila? 

Naštěstí jsem byl na dovolené… (smích) Ten manuál má patnáct stránek a dobré je, že tam jsou tři značky. V květnu to tak nebylo. „I“ jako informace, „D“ jako doporučení a paragrafy. Četl jsem především paragrafy, rázem je z patnácti stránek jedna. A vlastně čtete paragrafy ze zákonů, tedy nic nového. Pobavilo mě, když pan premiér říkal, že ten manuál školám původně rozeslali proto, aby školy začaly komunikovat. Říkal jsem si, že si snad dělají srandu z deseti milionů lidí… 

Podstatné ale je, že my ten nový školní rok chystáme průběžně, neřeší se to na konci prázdnin. Zápisy jsou ostatně třeba už v dubnu. Řešíme nákup pomůcek, technické zajištění budovy, personální kapacity. Zásadní věci máme nasměrovaný, není to tedy tak, že bychom mohli dva týdny před začátkem školního roku něco zásadně změnit. Lze udělat úkrok doleva nebo doprava, to podstatné je ale už nastavené. 

Navíc patřím mezi lidi, kteří nemají potřebu panikařit. Samozřejmě mám respekt vůči zdraví, neberu to tedy na lehkou váhu. Navíc jednáme s různými lidmi. Rodičům tedy vždycky říkám, že je nechci vystavit nebezpečí a že v manuálu není nic závazného, a proto jsou naše opatření tak jednoduchá. A taky jsem jim řekl, že pokud mají dojem, že něco podceňujeme, ať mi to řeknou.

Umíte si představit, že by tady byly roušky povinné?

To víte, že jo. Pokud mi někdo závazně řekne "ve třídě nemusíš, na chodbě musíš," udělal bych to. 

Modelová situace: ve třídě máte žáka, který přišel do styku s pozitivně testovaným člověkem. Co uděláte?

V první řadě je tam karanténa. Půjde do nějaké místnosti, kde si ho vyzvednou rodiče. A pak voláme na krajskou hygienickou stanici. Nic bych nevymýšlel, volám kompetentní lidi a zeptám se jich.

Druhá modelová situace: zjistíte, že měl pozitivní test některý z vašich učitelů.

Zase volám hygienu. Oni nám řeknou, co máme dělat. Nemám potřebu teď pro různé situace vymýšlet nové směrnice. Tam, kde nemusím, nevymýšlím scénáře a zeptám se kompetentních lidí.

A umíte si představit, že se to v jednu chvíli stopne a budete zase učit distančně?

Umím. Jaro nám ukázalo, že musíme být připraveni.

SDÍLET