Schmarcz: Babiš není neporazitelný, ale žalování v Bruselu ho nesundá | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Babiš není neporazitelný, ale žalování v Bruselu ho nesundá

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Kolikrát už jste slyšeli větu „Tohle už Babiš nemůže přežít“? Pomůžu vám: Tolikrát, že už ztratila obsahový význam a je z ní jen klišé. Babiše drží u moci dva symboly – věrní voliči a osud Agrofertu – a ani „žalování“ do Bruselu s tím nehne.

Když je řeč o Babišově politické „nesmrtelnosti“, často se na vysvětlenou připomíná, že na rozdíl od tradičních stran nemá v ANO vyzyvatele. Tento argument je ale na místě jen z části. Skutečným základem oné autority je podpora, které se stabilně těší u voličů. Babiš zdánlivě splnil, co jim slíbil. Ochromil „staré“ strany, a protože se ekonomice všeobecně daří a nepřišla k nám ze světa žádná krize, mohl přijmout roli dobrodince, který rozdává drahé „rozpočtové dárečky“. Příznivci hnutí ANO nemají žádný důvod poohlížet se po komkoli jiném. 

Od voleb v říjnu 2017 se podpora Andreje Babiše (ano, jde přece v první řadě o něj, ne o hnutí) drží kolem 30 %. K 25 % spadla v průzkumech loni před prázdninami, kdy se rozjela opravdu velká kanonáda kolem střetu zájmů a trestního stíhání. Nicméně šéf ANO tehdejší krizi ustál. Ani obnovení stíhání, ani další posun ohledně auditních zpráv Evropské komise nemá na preference ANO výraznější vliv. Demonstrace rovněž ne, na ty chodí v drtivé většině ti, kteří ho beztak nevolili a volit nebudou.

Jak tento stav prolomit? Čtenář, který pozoruje dění v České republice, jistě ví sám. Tím „beranidlem“ je snad jedině velká ekonomická krize. Pak by Babišova ekonomická kouzla ztratila svou moc, i když asi jen částečně – premiér opakovaně dává najevo, že i v případě propadu růstu by dál „pumpoval“ peníze do rozpočtu, bez ohledu na deficit. Velmi dobře si tedy uvědomuje, v čem spočívá jeho moc.

Druhý pilíř je ohrožený víc, což je paradox, protože to nezávisí na vůli voličů, ale na samotném Babišovi. Jde o zmíněné dotace pro holding Agrofert. Není žádným tajemstvím, že bez miliard z veřejných prostředků by jeho byznys stěží fungoval. Zejména nárokové zemědělské dotace, které tvoří něco přes miliardu ročně, jsou životně důležité. A vzhledem k jejich předvídatelnosti je do svých úvěrových plánů započítávají i banky, u nichž je Agrofert silně zadlužen. Byly by bez této jistoty vůbec ochotny půjčovat holdingu dál?

Úvěrování Agrofertu se může držet v udržitelných mezích jen díky tomu, že velké peněžní ústavy nežádají zesplatnění svých pohledávek ani nezvyšují úroky, za které mu půjčují. Postavení premiéra, který má pod palcem i ministerstvo financí, je jistě určitou zárukou. Ale citelné snížení, či dokonce zastavení dotací by mohlo dobrou vůli bank zlomit. Mimochodem, právě v tomto se skrývá hlavní hrozba unijního auditu. Určitě není v tom, že by Brusel jakkoli zasáhl přímo proti premiérovi.

Kdyby se Andrej Babiš skutečně zbavil Agrofertu, měl by po problémech. K tomu se však zcela zjevně nechystá a místo toho neustále opakuje, že už mu firma díky svěřenskému fondu nepatří, a on tak není ve střetu zájmů. Evropská komise si myslí opak a bude tvrdě prosazovat svůj názor. Co to ale přesně znamená a jaké mohou být důsledky? To už není tak jednoduché, jak si představují ti, kteří dychtivě čekají, že audity rychle zlomí Babišovi vaz.

Za prvé, Babiš má proti sobě Komisi, ale za sebou vládu a její aparát. Už dal opakovaně najevo, že Česká republika půjde s EK do čelního střetu a využije všechny možnosti, které jí dává právní řád. Jde o bezprecedentní kauzu a jen sotva lze předvídat, jak – a jak dlouho – se bude vyvíjet. Mohou to být roky a vše může skončit u Evropského soudního dvora. Jde o střet unijního a českého právního výkladu a roli nehrají jen paragrafy, ale i politika.

S tím souvisí druhé „ale“. Komise je ve své podstatě politickým orgánem. Jistě, musí hlídat peníze evropských daňových poplatníků – proto ostatně ty audity. S českým premiérem ovšem nebude jednat jako s provinilým občanem, ale jako jedna politická instituce s druhou. Můžeme tedy být svědky poměrně silné snahy Bruselu uzavřít nějaký „handl“. Ostatně nebylo by to poprvé. Andrej Babiše je přece byznysmen a představa, že ho Komise prostě „sejme“, je lichá.

Třetí věcí, která je nejasná, je rozsah střetu zájmů. Brusel se sice zajímá o dotace pro Agrofert, ale teoreticky může jít i po těch, jež dostávají všechny zemědělské podniky bez rozdílu. Z prostého důvodu: Andrej Babiš sice nemůže ovlivnit jejich rozdělování doma, protože se přidělují podle počtu hektarů či dobytka, ale on a jeho ministři o nich rozhodují při jednáních v Bruselu, když třeba blokují snahy, aby dotace klesaly s velikostí podniku. Tím z titulu členů vlády hájí i zájmy Agrofertu.

Konečně čtvrtý otazník se vznáší nad českými úředníky, kteří rozhodují o projektech proplácených z evropských fondů. Ti mají příkaz ignorovat audity a Agrofert zatím nevyřazovat. Otázka je, zda to byrokraty ochrání před pozorností policie a státního zastupitelství. Úředníci mají často tu smůlu, že platí „co je psáno, to je dáno“. Před soud tak nemíří politik, který něco nařídil, ale byrokrat, který podepsal konkrétní lejstro.

Takže co bude dál? Voličský pilíř drží, narušenější je ten druhý v podobě dění kolem Agrofertu a střetu zájmů. V každém případě je to pořád na dlouhé lokte. Hlavně však nelze popřít pravdivost věty, že o vládě se rozhoduje ve volbách, ne žalováním do Bruselu, s čímž souvisí druhý velký problém, kterým je slabost opozice. Zatímco se drtivá většina pozornosti soustředí na Babišovy problémy a kdekdo se na nich vyčerpává, politický systém se nám dále rozpadá.

Vždyť co znamená těch třicet procent, z nichž se tolik lidí hroutí? Nic. Mívali jsme dvě hlavní strany kolem třiceti procent, nebo i nad nimi. Nyní je ale na druhé straně kurtu nebezpečné vakuum. Neptejme se, kolik má Babiš, ale proč má pravicová opozice tak málo? Dnešní ANO se svojí politikou v zásadě usadilo na pozici sociální demokracie a je z toho titulu poměrně předvídatelné. Opozice proti tomu ovšem nemá recept, ani tvář výrazného lídra.

Místo spoléhání na Brusel musí pravice přemýšlet, co sama se sebou. Pozice ANO není – na rozdíl od Orbánova Fideszu nebo Kaczynskiho PiS – extrémně silná a stále zůstává v mezích tradičně pluralitního českého politického uvažování. Dříve či později ho někdo vystřídá. Pokud se tradiční pravice nevzpamatuje, může to být i někdo horší než Babiš. Moc má totiž strach z vakua a touží být vlastněna. Když jí pohrdnou staré strany, oddá se takřka komukoli, kdo ji pevně stiskne.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud