Schmarcz: O mravním relativismu a totalitarismu, aneb jak sejmout toho, koho právě chci

Martin Schmarcz

28. 06. 2020 • 09:00

Omlouvání českých zločinů na Němcích slovy: “ale oni si začali”. Útoky na Churchillovy sochy s výkřiky, že byl rasista. Co to má společného? Neochotu poctivě a fakticky hodnotit historii a osobní motivaci a kvality jejích aktérů. Poražení i vítězové druhé světové války tu jsou obětí pokryteckého přístupu k dějinám, který se v prvním případě projevuje jako mravní relativismus, v druhém jako mravní totalitarismus.

Češi jsou na historické mýty a překrucování specialisté. Vždyť za vrchol našich dějin považujeme řádění fanatických náboženských radikálů, a naopak epochu, kdy jsme se pozvedli mezi přední evropské a světové moderní národy, zveme dobou temna. Ale nejsme v tom sami. Tendence akceptovat a přijímat za své falešné výklady historie i současnosti má mimo jiné původ ve sklonu buď relativizovat (bagatelizovat), či naopak absolutizovat (zveličovat) reálnou vinu podle toho, jak se nám to hodí.

Takto jedná hysterka, popřípadě hysterik. Vina toho druhého je vždy absolutní, nevyprovokovaná a ničím neomluvitelná, ta moje relativní, podmíněná, či dokonce vynucená předchozím jednáním protějšku. Existuje i cosi jako kolektivní, davová, či celonárodní hysterie a její dopady jsou fatální. Jak absolutizace, tak relativizace různých skutečných i domnělých provinění otravuji veřejnou debatu, štěpí společnost a vedou k nespravedlnostem. Princip kolektivní viny a princip kolektivní neviny jsou dvě strany téže mince.

Mravní relativismus se uplatňuje třeba u sudetských Němců. Češi napáchali zejména při divokém odsunu evidentní zvěrstva, která však mnozí přejdou bez jednoznačného odsouzení s tím, že šlo nakonec o “logický” důsledek daleko větších nacistických zločinů. Jako bychom mohli vraždění nevinnných neozbrojených lidí včetně dětí omluvit tím, co někomu jinému provedl někdo jiný. Lze chápat příčiny vzteku našich předků, které je vedly ke kruté pomstě. Ale nejde se tvářit, že to bylo v pořádku a že vrazi nejsou vrahy.

Mravní totalitarismus se poslední dobou rozmohl jako nástroj nové radikální levice. Ta na vybrané historické osobnosti a činy uplatňuje retroaktivní moralismus, aby dosáhla jejich odsouzení a zatracení a dokázala tím jakousi kolektivní dějinnou vinu bílých západních mužů. Kupodivu k tomu užívá měřítka a hodnoty, jež existují jen díky Západu. Označit Churchilla, obránce Britského impéria, jež přineslo právní stát, demokracii a lidská práva půlce planety, za rasistu, to chce hodně ideologické zášti a demagogie.

Progresivisté dokonce dokáží aplikovat mravní relativismus i totalitarismus na jednu a tu samou událost: Černí zločinci zabití policií jsou zcela nevinní a rabování je spravedlivou odplatou, zato bílí se mají dle principu kolektivní viny kát za dědičný hřích kolonialismu, který prý nese exkluzivní odpovědnost za otrokářství (které ve skutečnosti zrušiil). Je to klasický důkaz kruhem - bílí předci jsou zkažení, protože se nechovali podle standardů dnešních bílých a ti jsou zkažení, protože jsou zkažení jejich předci…

Příkladem relativismu a totalitarismu radikální levice jsou i Che Guevarra a Augusto Pinochet. První je pro ni hrdina, druhý lotr. Přitom castrovský režim, jemuž guru revolučního násilí sloužil, má na svědomí řádově více obětí, než chilská vojenská junta. A sám Che je znám jako sadista, který se osobně účastnil poprav. Nemluvě o tom, že Pinochet po sobě zanechal svobodnou, demokratickou a bohatou zemi, zatímco Kuba je po čtyřnásobně delší a stále trvající komunistické diktatuře vyrabovaným ostrovem nesvobody.

Když se podíváme do středověku, tak Češi mravní relativismus uplatňují na husity a totalitarismus na inkvizici. Vraždící táborské hordy, kruté i v kontextu doby, jsme postavili na piedestal národní tradice, ale církevní instituci, jejíž metody byly humánnější a záruky spravedlivého procesu větší, než u dobové světské moci, naprosto zatracujeme. Inkvizici poměřujeme dnešními nároky lidských práv, protože ji nemáme rádi, u husitů, v nichž (mylně) vidíme bojovníky za českou suverenitu, naopak snižujeme i tehdejší morální měřítka.

Ne vždy je ovšem odsouzení jednání, které bylo ve své době normální, mravním absolutismem a pochopení pro dobové trestné činy relativismem. Záleží na kontextu. Belgický král Leopold II., který nařídil genocidu v Kongu, nacističtí vrazi Židů, komunističtí soudci a prokurátoři posílající nevinné na smrt, ti všichni nesou těžkou morální vinu, byť jednali dle tehdejšího práva. A naopak Masarykovu odbojářskou Maffii, Gabčíka s Kubišem, či skupinu bratří Mašínů nelze jednoduše morálně obvinit na základě toho, že porušili zákon.

Skrze slogany “taková byla doba” a “dnes to vidíme jinak” můžeme obhájit, či naopak odsoudit, koho chceme. Stačí říct “nebyl zlý, to doba byla zlá”, nebo “byl zlý, vždyť dnešní doba je lepší”. Jde-li o současníky, použijeme varianty “taková JE doba” a “MUSÍME to vidět jinak” a u jednoho zmírníme, u druhého zpřísníme platné právní a mravní nároky. Lidské hodnocení je vždy z principu subjektivní. Ale jde o míru a o ochotu svou zaujatost přiznat a nevydávat vlastní pocity a idelogicky podmíněné soudy a předsudky za objektivní fakta.

Říká se, že všeho moc škodí. Mravní relativismus a totalitarismus jsou dva škodlivé extrémy. Bagatelizace viny dle hesla “účel světí prostředky” je stejně špatná, jako její zveličování s cílem “natlouct do lidí dobro i násilím”. Musíme zvát vraždu vraždou, krádež krádeží, pomlouvání a udavačství pomlouváním a udavačstvím, byť je kryl, či přímo vynucoval zákon. A nesmíme šmahem soudit historii a její osobnosti dle současných standardů, či současníky dle různých standardů - šlo by o “postdatování” dějin resp. o falešné zprávy.

Norimberský proces nás poučil, že páchání zla nejde omluvit plněním rozkazů. Sotva se dočkáme stejně jasného odsouzení opačného extrému, tedy “pachatelů dobra”, kteří očerňují historické osobnosti, či těm současným upírají ve veřejném prostoru právo na obhajobu, spravedlivý proces, názor a osobní integritu. Největší radostí manipulátora a překrucovače faktů je sejmout toho, koho právě chce. Nedejme jim šanci, aby v rozporu s realitou, slušností a mravností amnestovali zločince a odsuzovali ctnostné lidi.

SDÍLET