Opozice musí porazit vzájemnou nedůvěru, teprve pak může sesadit Babiše

Martin Schmarcz

14. 07. 2020 • 17:00
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Rozmohl se tu takový nešvar. Opoziční strany se nedělí jen na konzervativnější a liberálnější, ale navíc na „staré“ a „mladé“. Pokud tuhle štěpící linii neodstraní, nikdy vládnout nebudou. Respektive ano, ale pod vedením ANO. To, ačkoli samo vzniklo jako protestní hnutí, nemá problém být u moci s dvěma tradičními, dokonce nejstaršími stranami. Pro Babiše je to výhodné.

Zato na druhé straně hřiště je vzájemná nedůvěra a ta nijak nepomáhá. Přitom demokratická opozice není slabá ani tak celkovým počtem hlasů, ale především tím, že ty se od sebe spíše odečítají, než sčítají. V posledních volbách získali ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN dohromady nějakých milion a devět set čtyřicet tisíc hlasů, ANO dosáhlo na rovný milion a půl. To není špatná výchozí pozice. Jenomže z toho celkového součtu osm set tisíc voličů patří „novým“ Pirátům a STAN, zbytek „starým“ ODS, KDU-ČSL a TOP 09. A v tom je zásadní problém.

Když se KDU-ČSL pokusila integrovat se STAN, spojenectví zkrachovalo právě na štěpící linii mezi „tradicí“ a „modernitou“. Kupodivu tato nedůvěra funguje jednosměrně. Zatímco jak lidovečtí voliči, tak politici neměli s „mladými“ problém a šli do toho naplno, sympatizanti Starostů nechtěli do spolku se „starými“ a jejich regionální špičky se odmítly postavit do čela společných kandidátek. Babišova černá propaganda, že tradiční strany jsou zkorumpované, má dlouhé temné stíny…

Ostatně vidíme to i na Pirátech, pro které je ODS stále symbolem starých pořádků a 90. léta obdobím hrůzy, zatímco oni přišli, aby – jak tvrdí – konečně zavedli transparentní politiku. Jakkoli považuji tento romantizující étos za nesmyslný a kontraproduktivní, musím uznat, že na rozdíl od Babiše na něj mají alespoň nárok: Nepropojovali s ním v devadesátkách velký byznys a politiku a nejsou s ním ani dnes, když si tu šéf ANO zavádí dotační „oligarchickou samoobsluhu“, zatímco v regionech jeho šíbři řádí jako kmotři ODS neblahé paměti.

Tohle je další paradox dělení na „staré“ a „nové“. Postihuje pouze demokratickou opozici. Andrej Babiš získal svých třicet procent ve volbách v roce 2017 tím, že tvrdě a podpásově útočil na ČSSD. Ale nemá problém s touto „starou a zkorumpovanou“ stranou vládnout. Základem jeho politiky také není žádná inovace ale staré dobré uplácení širokých levicových vrstev, zejména seniorů. Sám pak rozhodně nepřinesl nějaký nový „transparentní“ styl, spíš koncentroval moc a tím i peníze v menším počtu rukou.

Pragmatismus je v případě Babiše ještě slabé slovo. Cynismus, účelovost a chytráctví z něj přímo kapou. Opozice by se však od něj měla aspoň něčemu přiučit. Respektive od kardinála Richelieu. Jednat v zájmu státu („Raisson d’état“) není nic hanebného. Účel sice nesvětí prostředky, ale pokud použité prostředky neplní účel, jsou jaksi k ničemu. Snad se shodneme, že účelem je mít lepší vládu. Romantismus musí jít stranou. Piráti sami vládnout nemohou a „stará“ pravicová opozice je pro ně přinejmenším menší zlo než „nový“ Babiš.

Sametové ideály místo koblih?

Jak překonat ono rozdělení? Vcelku jednoduše. Nabídnout jinou štěpící linii, ty totiž mohou být v politice i zdrojem síly. V opozici k zemanovsko-babišovskému režimu by budoucí koalice měla stát na jasném přihlášení se k Západu a k Evropě, k podpoře svobody a podnikání, k demokratickému právnímu státu, k ekologické odpovědnosti. Prostě k návratu ideálů sametové revoluce. Z tohoto úhlu pohledu (či nadhledu) se rozpory v opozičním táboře stanou marginálními, byť nezmizí.

Samozřejmě by byl nesmysl, aby se dalo dohromady všech pět opozičních stran, o nichž je řeč. Jak už jsme však psali, je třeba obrousit hrany a umožnit předvolební, ale hlavně povolební spolupráci. Miroslav Kalousek je pořád velký politik, ale jeho subjektivní kvality nevyváží objektivní fakt, že jeho jméno je trvale poškozeno. Jím avizovaný ústup je podanou rukou novým stranám a jejich voličům.

Uvidíme, v kolika „kusech“ půjde pět demokratických stran do voleb. Mluví se o lecčems, ale hotovo není nic. Z logiky věci bych za maximum, kdy to ještě pro opozici může dobře dopadnout, považoval tři celky. To když Piráti půjdou sami (sebevědomí a preference na to mají), ODS se spojí s KDU-ČSL a STAN s TOP 09, ovšem tato cesta se momentálně zdá být neprůchozí. Kdyby to „dopadlo“ s aktuálně diskutovaným spojováním Pirátům a STAN, pak by zbylí tři neměli váhat a utvořit jednu formaci. Není čas a prostor na to zabývat se chytračením a taktizováním, jaké užší spojení by mohlo být pro někoho výhodnější.

Jednání o předvolební a povolební spolupráci mohou krachnout na mnoha faktorech – na programu, na osobních ambicích… Ale na pseudorevolučím dělení na „staré“ a „nové“? To je hloupé. Kdybychom to měli vzít do důsledků, muselo by tu dnes vládnout ANO s Piráty a STAN. Což je zajisté absurdní představa, žádné takové „spojení nových“ neexistuje. Ale ona dělící zeď uvnitř opozice je reálná a s jejím bouráním se musí začít hned. Půl roku před volbami by bylo pozdě, voliči už by to nepochopili, jak ukazuje příklad KDU-ČSL a STAN.

Hrozny „prokurátorského puče“

Jedna věc je, že se opozice bude sjednocovat na základě programu, nejspíše do konzervativního a liberálního bloku. Ale daleko důležitější je vymazat onen stále přežívající důsledek „puče“ z roku 2013, který tradičním pravicovým stranám znemožnil dokončit vlastní očistu a naopak z nich neprávem udělal vyvrhele. Tvrzení, že Babiše zplodila ODS a Kalousek, je narativem zemanovsko-babišovské vlády. Dokud na něj budou skákat i Piráti, nemusí se „pučistický režim“ bát o svou další existenci. Opozice se dokope sama.

Každý musí v něčem ustoupit. Piráti v tom, že staré strany patří na smetiště dějin. Tradiční pravice zase v trvání na starých tvářích – v tom jí Kalousek ukázal cestu. I pak tu zbude hromada programových zádrhelů a partikulárních mocenských zájmů, ale ty jsou překonatelné. Instinktivní nedůvěra nikoli. Komu elementárně nevěřím, s tím nejdu ani do hospody, ani do vlády a rozhodně nejsem schopen najít s ním společný cíl, raisson d’état, či raisson d’etre (národní zájem, či smysl existence), který lze prodat voličům.

Volby nevyhrávají programy, ani lidé, vyhrávají je příběhy. Václav Klaus si vybudoval mýtus velkého reformátora, který nám všem zajistí prosperitu. Miloš Zeman přišel s hororem o spálené zemi. Mirek Topolánek nabídl lidem obnovu a obranu svobody. Andrej Babiš si vybájil roli zachránce před korupcí a bídou. Není to moc dobrý příběh a už vůbec není pravdivý. Ale je jediný, a proto vítězí. Dokáže opozice přijít s vlastním? Protože je pravdou, že jen negovat ten Babišův nikam nevede.

Opozice nemůže ani pomýšlet na to, že porazí Babiše, dokud neporazí vzájemnou nedůvěru. Kromě všeho řečeného by jí k tomu měl pohnout ještě jeden argument. Celý ten zemanovsko-babišovský narativ je lživý nikoli „jen“ proto, že oni dělají pravý opak toho, co slibovali, a vládnou netransparentně a matlácky. Je nepravdivý z definice. Při nástupu Babiše přece nešlo o vzpouru proti „starým“. Ve skutečnosti stará, ještě bolševická generace vytlačila od moci děti sametové revoluce – ty, kteří před třiceti lety stáli v jejím čele.

Příběh založený na spojení opozičního „starého“ a „nového“ vůbec není špatný. Ostatně tuto schopnost musí mít každé lidské dílo, jinak skončí buď na vyhoření, nebo v křečích revoluce. Elementární dohoda mezi ODS a Piráty, mezi KDU-ČSL, TOP 09 a STAN, by mimo jiné symbolizovala i návrat mezigeneračni solidarity, kterou zemanovsko-babišovský režim roztřískal na padrť a na jejíž troskách vystavěl svou moc. Potřebujeme i propojit budoucnost a minulost, jíž je dnes i rok 1989. Tehdejší hodnoty stále platí, jen je třeba je nově interpretovat.

„Studenti z roku 1989, kteří typicky volili ODS, dorostli do středního věku, stali se rodiči a jejich děti typicky volí Piráty.“ Ovšemže hrubě zjednodušuji (proto ty uvozovky), ale tak nějak ten společně sdílený příběh lidí, jimž jde v první řadě o svobodu, může vypadat. A stojí za to, aby byl opakován stále znovu a znovu, napříč generacemi a ideologiemi.

SDÍLET