Slepá, nebo zaslepená spravedlnost? Parkanová je oběť prokurátorské zvůle

 FOTO: Jan Handrejch / Právo / Profimedia

Martin Schmarcz

17. 10. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová je slavnou, ne však jedinou obětí jedné z oblíbených likvidačních metod státních zástupců. Někdo z veřejných činitelů něco koupil nebo prodal? Nemáte žádné důkazy o korupci? Nevadí. Vytáhněte adekvátně vyznívající posudek a pak dotyčného stíhejte za to, že podle vás buď prodal lacino, nebo koupil draze. Byť žádná škoda nevznikla, jak teď – zatím stále nepravomocně – konstatoval soud i u Parkanové. Pět let po podání obžaloby...

Monstrproces s bývalou ministryní je dalším fiaskem našich orlů práva. Celý v podstatě stál na jednom, a to velmi vachrlatém pilíři. Tím byl znalecký posudek, podle kterého údajně obrana nakoupila španělská letadla CASA o nějakých osm set milionů předražená. Státní zástupce v podstatě nic jiného v ruce neměl a Parkanovou spolu s vyšetřovateli napínal osm let na skřipec jen na základě toho, že si nechal vyrobit jiné dobrozdání, než jí připravili ministerští úředníci. 

Čím žalobce řadu let hrozil, to soudkyně Markéta Binderová nakonec smetla nekompromisním hodnocením. Podle ní byl dokument metodicky nesprávný, postrádal od odborného posudku očekávatelnou erudici a „byl důvodně a legitimně podroben kritice obžalovaných“. V podstatě ho označila za blábol, který nesmyslně porovnával ceny letadel zakoupené českou vládou a jinými státy: „Tyto aritmetické operace se podle názoru soudu nezakládají na pravdě“ a „nebylo prokázáno, že ČR byla způsobena nějaká škoda.“

Pikantní je, že posudek vypracovala firma řízená bývalým rozvědčíkem StB Jiřím Krchem. To už působí jako výsměch. Ministryně demokratické vlády je stíhána na základě zpatlaného dobrozdání člověka, který před listopadem 1989 pracoval jako operativec vědeckotechnické rozvědky, která mimo jiné kradla na Západě letecké technologie… Kardinální otázka samozřejmě zní: proč se do toho vůbec státní zástupce pustil? Proč už dávno sám nezastavil toto absurdní, dlouhé roky trvající stíhání?

O tom můžeme jen spekulovat. Stíhání začalo v roce 2012, tedy rok před neslavným prokurátorským pučem, o kterém jsem psal třeba tady. „Babišovské propagandě“ se nepochybně hodilo, když ministryně Topolánkovy vlády a Kalouskova spolupracovnice čelila trestnímu řízení, byť bylo stále jasnější, že policie a státní zástupce mají prázdné ruce. Toto je však opravdu pouze úvaha založená na otázce „cui bono“? Protože České republice, právnímu státu a elementárnímu citu pro spravedlnost tato ostudná kauza neprospěla zcela určitě. Stejně tak je ovšem pravdou, že Parkanová není jediná, komu se přihodilo něco podobného. Ve stejné době jako ona se terčem stejné svévole stala například řada starostů a obecních zastupitelů.

Mnoho komunálních politiků čelilo stíhání kvůli tomu, že třeba prodali nějaký pozemek, načež si policie a státní zastupitelství nechaly vyrobit posudek na „cenu obvyklou“, která byla vyšší než prodejní, a následně přišla žaloba za údajnou, ve skutečnost však ryze hypotetickou škodu. Nemluvě o tom, že neexistovaly důkazy ani indicie o nějaké korupci. Proč to dělali? Aby měli čárku? Nebo měli ambici zasáhnout do politiky? Těžko říci. Ale zavání to diskreditací vlády práva a zneužití pravomocí.

Případ Vlasty Parkanové do tohoto mustru zapadá. Asi už nezjistíme, zda šlo o politickou objednávku, nebo „jen“ o neprofesionální a svévolnou snahu chytit „velkou rybu“. V každém případě, trváme-li na tom, že politici nesmějí zasahovat do výkonu práva a spravedlnosti, musejí se zase policisté a státní zástupci zdržet snahy kriminalizovat politiku. Představte si, že jako starosta, nebo ministr dostanete od úředníků řádné podklady, o nichž nemáte důvod pochybovat. Ale zároveň máte na paměti, že vás podpis pod nimi může dostat k soudu, i když jednáte sebevíc čestně…

Důvěra v právní stát je zcela zásadní podmínkou pro fungující demokracii. Ať už existuje podezření, že u některých se dlouhé roky hledá záminka, jak jejich kauzu zastavit, nebo se naopak u jiných nekonečná léta prefabrikují smyšlené důkazy, aby je šlo pohnat k soudu, obojí je špatně. Případy Babiše a Parkanové mají jedno společné: strašně se táhnou. Příliš dlouho na to, aby lidé uvěřili definitivnímu verdiktu, ať už bude jakýkoli – v prvním případě příslušný státní zástupce zatím neuspěl se zastavením, v druhém se odvolal.

Ostudná je v případu CASA, jako i v řadě jiných, role médií. Stavěla se do role žalobců i soudců, takzvaní investigativci bez zábran citovali z trestních spisů, zobali policii a státnímu zástupci z ruky, nekriticky papouškovali jejich fabulace. Je zlé, když se rameno zákona vymkne z kloubu a samo působí bezpráví. Ještě horší situace nastane, pokud se do těchto manipulací zapojí někteří novináři. A výměnou za svých „patnáct minut slávy“ pomáhají represivním orgánům vytvářet tlak na veřejné mínění a soudce.

Spravedlnost musí být slepá. Když existuje podezření, že někomu nadržuje, zatímco na jiného si zasedla, pak se rovnost před zákonem stává iluzí. Občané by se neměli utěšovat tím, že jde o politiky a jich se to netýká a nic takového se jim nemůže stát. Naopak, pokud ani pro důležité a významné lidi neplatí principy právního státu, jak si mohou být jisti, že se spravedlnosti dovolají oni sami?

SDÍLET