KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Skončil summit skupiny BRICS. Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika se rozhodly přijmout mezi sebe šest nových zemí. Zájem má dalších čtyřicet. Proč, když nemají mnoho společného a vesměs ani nejsou schopny efektivní hospodářské spolupráce? Pro členství mají vlastně jedinou motivaci: nenávist k Západu. Je to pro nás vážný problém, který musíme řešit, dokud máme ekonomickou převahu.
Pořád ještě platí, že USA, Evropská unie, Japonsko, Velká Británie, Kanada nebo Austrálie vytvářejí většinu světového bohatství. Se započtením států jihovýchodní Asie, jakými jsou Jižní Korea či Tchaj-wan jde zhruba o tři pětiny. To ale není nejdůležitější. Dokonce nejde ani o skutečnost, že náš náskok se za poslední tři dekády drasticky snížil. Záleží na jediném: na lidech. Na tom, kolik z těch, kteří žijí mimo Západ, si myslí, že demokratický model je lepší než autokratický, a zda své štěstí vidí spíše v boji, nebo spolupráci s námi.
Uskupení BRICS nemůžeme srovnávat s Evropskou unií. Ani s obchodním partnerstvím mezi Evropou a USA či Japonskem. Politicky se velmi liší, mezi Indií a Čínou panuje rivalita až nepřátelství a obě tyto nejvýznamnější země klubu mají rozdílné režimy, ta první demokratický, druhá je diktátorská. Členové zatím nejsou schopni vyšší ekonomické kooperace. Kupříkladu EU, Spojené státy a Velká Británie se právě snaží dobudovat zóny volného obchodu s Indií, kterou ona s Čínou nemá.
Někteří mechanicky sčítají rostoucí procenta hrubého domácího produktu zemí BRICS (jež opět narostou po přijetí Argentiny, Egypta, Íránu, Etiopie, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů). A popadá je děs, případně radost, pokud to mají trochu „jinak“, co se týče názorů na naši orientaci a budoucnost. Jenže tato skupina není ničím jako EU, dokonce ani ne původním Společenstvím uhlí a oceli, tedy organizací zemí sdílejícími stejné hodnoty.
Přes obří rozdíly mezi zeměmi BRICS a jejich chabou faktickou koordinaci je pro nás tento klub nebezpečný. Čím? Tím, že vůbec existuje a rozšiřuje se. Protože motivací je tu nenávist k nám. Pokud demokratická země jako Argentina či spojenec USA Saúdská Arábie chtějí být v jednom pytli s Ruskem a Čínou, je to důkaz, že děláme něco špatně. Ostatně už Indie, která je zakládajícím členem, nás musí strašně mrzet. Pokud největší demokracii světa nezískáme k sobě, závod o světovou dominanci dost možná prohrajeme.
Od počátků průmyslové revoluce až do konce dvacátého století jsme si zvykli ztotožňovat naši rostoucí hospodářskou, vojenskou a diplomatickou nadvládu s dominancí západních ideí. S dlouhým obdobím „Pax Occidentalis“ je ale konec. Vysvětlit příčiny je na dlouhou debatu, avšak ty hlavní jsou podle mě dvě: Přestali jsme (zejména v Evropě) důsledně hájit individuální svobodu a tím podsekli ekonomickou prosperitu i přitažlivost našeho systému. A nepochopili jsme včas, že ke zbytku světa už se nemůžeme chovat jako k malým dětem.
Přitažlivost BRICS spočívá jednak v tom, že si některé státy od členství slibují zvýšení životní úrovně, jednak v protiváze „pyšnému“ Západu. Udělali jsme zásadní chyby. Na jedné straně jsme podporou čínského ekonomického zázraku, ale i závislostí na ruských energetických surovinách umožnili růst síly velkých nedemokratických zemí. Na druhé straně jsme se stále ve světě chovali, jako by nám nikdo nesahal ani po kotníky.
Oslabili jsme vlastní hodnoty tím, že jsme nerozlišovali mezi obchodem s demokraciemi a diktaturami. Ostatní viděli, že když jde o byznys, tak Západ na svobodu a demokracii až tak moc nehledí. Tím spíše muselo „globálnímu Jihu“ připadat pokrytecké a špatné, když jsme se stále tvářili jako „světoví četníci“, jediní strážci svobody, lidských práv a řádu. Zvláště, když naše schopnost vynucovat je po tři dekády neustále slábla.
Nějakou dobu Západem prosazovaný světový řád ještě fungoval, dokud jsme byli oproti ostatním tak neskutečně bohatí. Tento náskok jsme však od roku 1990 z velké míry promrhali. Nyní tu stojíme bez morální autority a fakticky mnohem slabší. Co s tím dělat? A můžeme ještě vůbec něco udělat? Nebo jsme Římem na sklonku pátého století? Čeká nás nové temné století, ze kterého se znovu bude rodit globální pořádek?
