Piráti končívali pověšení na ráhně. Mohli se z nich však také stát korzáři a ve službě koruny to dotáhnout daleko. To když si uvědomili, že mají něco, co je pro “režim” velmi cenné a zároveň nazřeli bezvýchodnost nekonečné rebélie. Před podobným rozhodnutím nyní stojí Česká pirátská strana. Může buď zůstat “čistá a nová”, nebo se “zamazat” spoluprací s tradičními stranami na vládní úrovni.
Představa, že ve vládě sedí pirát vedle ódeesáka, lidovce a topáka působí poněkud absurdně. Se starosty nikdy problém nebyl, ti jsou rovněž bráni jako nové hnutí a zřejmě už také začínají nějaké námluvy pro sněmovní volby. Staré strany však zatím Bartošova posádka bere spíše jako španělské galeony obtěžkané nakradeným zlatem a stříbrem. Jenomže, jak říká Sherlock Holmes: “Vyloučíme-li nemožné, pak to, co zbude, jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda”.
Otázka samozřejmě zní, co si Piráti představí pod pojmem “nemožné”. Pokud pokračování vládnutí Andreje Babiše, pak vlastně není moc co řešit. Sice v mnoha případech ve Sněmovně měli Piráti blíže k ANO, než k tradičním stranám (zvláště když se řešily causy minulosti typu OKD), ale logika jejich existence jim nakonec zřejmě nedovolí usednout s ním ve Strakovce. Něco takového možná mohli udělat v roce 2013, kdyby u toho byli. Ale ne dnes, kdy Babišův kolosální střet zájmů popírá vše, s čím přišli do vysoké politiky.
Každá strana má nějaký základní étos, na který jsou navázáni jejich voliči. U ANO je to Babiš, ODS kdysi odvozovala svoji sílu od obrany svobody a podnikání, pro Piráty je to transparentnost. Nemám tento módní termín moc rád, protože stejně jako u Babišova svatého boje s tradičními stranami nejde o program, ale o moralizování. Nicméně, pokud u Pirátů poslouží jako pojistka proti vládě s mužem, který z pokoutního propojování byznysu a politky učinil státní systém, pak je tohle heslo k něčemu dobré.
Pokud tedy připustíme, že Piráti se nepohrnou do celostátní koalice s ANO, a že se se do ní nebude chtít ani ODS (první ze zásady, druhá proto, že by ji to nejspíš definitivně dorazilo), pak ono “velmi nepravděpodobné”, co nám zbude, je vláda, jejíž páteří se stane dvojice občanských a pirátských demokratů. Zní to divně - a po pravdě to také divné je. Ale od té doby, co nám legální vládu sundal prokurátorský puč, v této zemi nic neběží normálně.
Programově by takový kabinet byl docela oříšek. Tradiční pravostředé strany, a radikální, spíše levicové hnutí? A ještě větším problémem je rozdíl v politické misi. Piráti se (podobně jako Babiš, byť ten s jinými úmysly) prodrali do vysoké politiky s cílem ukončit éru 90. let, zatímco ODS, KDU-ČSL a TOP09 samozřejmě musejí hájit polistopadový vývoj. Když jste přišli někoho vystřídat, asi s ním nechcete hrát v jednom týmu. Proto Piráti zpočátku často tahali za jeden provaz s ANO. Ale těm dnům je kvůli střetu zájmů konec.
Ponechme nyní stranou programové - a jistě velmi krvavé - kompromisy, jež by bylo nutné uzavřít v otázkách řízení ekonomiky, rodinné politiky, klimatu či vztahu k EU. Když někdo má zájem jít s někým do vlády, tak se vždycky dohodne, jakkoli se nějaká koalice do té doby mohla zdát “nemožnou”. Klíčové je spojení “mít zájem” s někým vládnout. Pro Piráty by to znamenalo vzdát se volného moře a zakotvit v přístavu, který je navíc z jejich pohledu ohrožený infekční nákazou zvanou “ztráta důvěry”.
Zatím stále pirátské škunery spíše loupí, než by budovaly. Nejvýrazněji je to vidět v Praze, v níž pirátský guvernér zavádí pořádky (zejména v dopravě), z nichž usedlému obyvatelstvu vstávají chlupy po celém těle. Zde se projevuje podstata členské základny. Ta je posunuta směrem k radikální levici, zatímco vedení a poslanecký klub můžeme označit za středově liberální. Další příklad je nominace ultralevičáka Tomáše Tožičky v senátních volbách na Teplicku, jehož předseda Bartoš jen nerad stahoval proti vůli krajské organizace.
Pirátská strana prochází pnutím nikoli nepodobným tomu, jaké zažíval Martin Bursík u Zelených, jež dotlačil od extrémního levičáctví k pravému liberálnímu středu, čímž je dostal do Sněmovny. Ostatně je zde i ideologická podobnost - Piráti patří v Evropském parlamentu do frakce zelených. Rozdíl je v tom, že oni zatím žádný viditelný posun provést nemuseli. Ačkoli stále stojí vlevo, mnozí středostavovští voliči, kteří dříve prefereovali ODS, jim dávají hlas. I tento zvláštní fenomén je třeba přičíst na vrub puči 2013 a rozbití pravice.
Z tohoto stručného přehledu je snad vidět, jak jsou ty pirátské uzle zamotané. Základna pošilhává po mraxismu, případně neomarxismu, elita je někde docela blízko u liberální části TOP09, velká část nových sympatizantů by “v lepších časech” volila ODS. Právě tyto “nepirátské” hlasy umožnily Bartošovi a spol., dosáhnout tak dobrého výsledku ve volbách v roce 2017 a dostat se z dvou a půl procenta na jedenáct. Samozřejmě zejména úkor ODS, protože té se hlasy lidí zklamaných Babišem jí vrátily jen z části, zbytek zajali Piráti.
Mnozí možná čekali, že po volbách se trend otočí a ODS si vezme své voliče zpět. Jenomže opak je pravdou, loupení dál pokračuje, v posledním průzkumu Kantar pro ČT mají Piráti 17% a ODS 13,5%. V Praze, kde v roce 2006 občanští demokraté získali 54,4%, je ten poměr pro ně dokonce ještě tristnější - 26,5% ku 17,5%. Přitom pravicová většina v hlavním městě zůstává konstatní, stále kolem 55%. Jen se nově jinak dělí. Nejprve k ODS přibyla TOP09, nyní Piráti.
Jak s touto zprávou naložit? Pokud mají u Petra Fialy plán, jak “potopit” Piráty, tak na něj už včera bylo skoro pozdě… Nevypadá to, že by si Bartošovi lidé nechali svůj poklad jen tak zrekvírovat. Jenomže, na druhé straně platí, že vlastnictví zavazuje. Ty hlasy má Pirátská strana proto, že mnozí v ní vidí silnější (a také důvěryhodnější) variantu, jak dostat Babiše “od válu”. Ne k tomu, aby si dál užívali dobrodružství a bojovali proti všem.
Konec rebela nastává ve chvíli, kdy se zmocní nějakého bohatství a usadí se. Pirátská strana má dvě možnosti. Vrátit se ke svobodnému bukanýrskému životu a preferencím pod pět procent, nebo si “zadat” spoluprací se starými stranami. Což by ideálně mohlo být dobré pro ni, pro tradiční politiky i pro demokracii. Kompromis mezi silami revoluce a reakce se nazývá evoluce. Jen systém, jež dokáže žít v dynamické rovnováze mezi “starým” a “novým”, se vyhne jak pomalému vyčerpání, tak rychlému rozpadu.
Pokud Piráti příští rok potvrdí zisky, které mají nyní, nemohou dále zůstávat mimo hru. Když to situace narozdíl od roku 2017 umožní, musejí přijmout vládní angažmá. Nebo v dalších volbách nebudou nikoho zajímat a skončí “pověšeni na ráhně”. Jistě, mohli by si dát s ODS po zakotvení v povolebním přístavu závod, kdo rychleji doběhne do paláce ANO. Ale ta perspektiva se jeví být stále méně lákavou, zejména proto, že Andrej Babiš se stejně jako kdysi kmotři ODS stává více a více toxickým a zatím se nechystá odejít.
Pirátská strana stejně jako nikdo další nemá všechny karty v ruce. Může se nějak zázračně zmátořit pravice pod vedením ODS. V ANO se může Babiš pokusit o velkou rošádu, odejít do ústraní a umožnit tak hnutí dále vládnout. To vše však nic nemění na tom, že u Bartošů musejí přemýšlet, co udělají sami se sebou. Rozvázat gordický uzel protichůdných směřování členské základny, vedení a velké části voličů zřejmě nelze, bude nutné ho po vzoru Alexandra Makedonského rozseknout. Tentokrát ne mečem, ale šavlí.
