Svoboda: Na co se zapomíná v dadaistickém sporu o Koněva? | info.cz

Články odjinud

Svoboda: Na co se zapomíná v dadaistickém sporu o Koněva?

KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Spor o sochu maršála Koněva v Bubenči dosáhl silně dadaistických rozměrů. Jedna strana se snaží o její přesun, přičemž nikdo neví kam, zatímco druhá se zaklíná řečmi o vděčnosti občanů sovětskému maršálovi a přepisování historie. Nejvíc komunisté, kteří právě onu pokřivenou a přepsanou historii vyrobili. Mužem, který pak z ruské strany útočí nejdůrazněji, je ministr kultury Vladimir Medinskij – politik, nikoli historik, nezapomínejme na to.

Na bizarnosti celé záležitosti s Koněvovou sochu dodaly osoby, které se kolem ní vyrojily, ať už jde o prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka zaklínajícího se například osvětimskými dětmi, komunistku Martu Semelovou, kterou ani není nutné komentovat, či Janu Volfovou, zoufale se snažící najít si nějaké téma, které by ji vrátilo zpět do politiky. Ukazuje se při tom mimo jiné, jak lze vyrobit prakticky z ničeho mezistátní spor, kterým se zabývají diplomacie dvou zemí, kvůli kterému létají hrozby sankcemi a který okupuje mediální prostor. To, co mělo být rutinním nahrazením jedné sochy za druhou, jak se to ostatně dělá za všech dob a režimů, se stalo záležitostí málem planetárního významu. Přitom Koněv sám neměl k Bubenči žádný vztah a na místě nejsou pochováni sovětští vojáci (což případ silně odlišuje od legionářských pomníků ustavených v místech se vztahem k legionářům, nebo i památníku neznámého vojína v Tallinu).

Při takovém vývoji není divu, že se i z ruské strany přidávají postavy i postavičky, jejichž ambicí je to Čechům patřičně „natřít“. Bezpochyby nejvýznamnější a také nejhlasitější z nich je ruský ministr kultury Vladimir Medinskij, který do sporu nadšeně vstoupil. Kdo tento ambiciózní politik vlastně je? Především, je původem žurnalista a odborník na PR a také lobbista. Získal doktorát z historie, o jeho disertaci ale panují velké pochyby, a to nejen důvodu podezření na plagiát. Nejde totiž o pohled historika, ale politika. Disertace se totiž, mírně řečeno, vymyká tomu, co je u historiků zvykem. Medinskij ve své práci „Problémy objektivity ve zobrazování historie Ruska poloviny XV – XVII století“ tvrdí, že historie má sloužit národním zájmům. Dokazoval, že zvláště v sedmnáctém století zprávy cizinců, kteří navštívili Rusko, byly silně negativní. Pro své závěry přitom používal velmi selektivně jen některé prameny, přičemž ani nebylo jasné, podle čeho si je vybíral. A podobně postupuje i během své kariéry ministra.

Medinskij proslul i v několika dalších případech, kdy se postavil za vytváření mýtů o ruské, či spíše sovětské historii namísto seriózní snahy o popsání pravdy. Typickým příkladem byla situace kolem populárního sovětského mýtu o 28 Panfilovcích. Podle něj jednotka o síle 28 mužů dokázala během bojů o Moskvu v roce 1941 jen za pomoci ručních zbraní zastavit německé tanky a osmnáct jich zničit, přičemž všichni vojáci zahynuli. Ve skutečnosti šlo o sovětskou propagandu. Za války ji používaly všechny strany, jde o pochopitelný postup s cílem mobilizovat lidi a zvýšit bojového ducha armády, nicméně v době míru je něco takového pro seriózní historiky nepřijatelné. Řečeno slovy samotného Medinského, jedná se o klasický příklad překrucování dějin.

Zajímavostí je, že šéf Rosarchivu Sergej Mironěnko byl za publikaci dokumentů dokazujících, že se jedná o sovětský mýtus zfabrikovaný místními úřady, nikoli o reálnou událost, odvolán a Rosarchiv byl převeden přímo pod prezidentskou administraci. Jak sám Medinskij uvedl, i kdyby byl příběh vymyšlený, jedná se o posvátnou legendu, které se nesmí nikdo dotknout.

Každá doba si staví svoje pomníky, každá následující pak rozhoduje, jestli jí ty předchozí vyhovují, popřípadě jim dodává nové významy. Téměř vždy se u rozporuplných osobností zdůrazní jedna část jejich života či jednání (současné Rusko tak líčí Stalina jako budovatele silného Sovětského svazu, zatímco jeho brutalita je potlačována), a ta druhá je odsunuta do pozadí. Stačí se jen podívat na československé legionáře, kteří jsou s oblibou zmiňováni v souvislosti s Koněvem. Jejich zdůrazňování slovanské myšlenky, z dnešního pohledu až nekritické, mělo pro svou dobu význam. Mimochodem, Medinskij, opět v rozporu se základními fakty, tvrdí, že legionáři odstartovali ruskou občanskou válku…

Poměrně nedávno se právě tento „slovanský tón“ stal předmětem sporu mezi Českou republikou a Ukrajinou, která nápis z roku 1927 na legionářské mohyle pojednávající o „slovanské zemi“ požadovala změnit na „ukrajinské zemi“. Šlo by o aktualizaci, která nemá příliš logiku, nicméně i to ukazuje na rozdílné ladění legionářského a obecně prvorepublikového étosu. A ještě zjednodušeněji: lze mít pochyby o tom, jestli by i v dnešní době byly postaveny takové sochy, jako jsou jezdecké sochy svatého Václava na Václavském náměstí (pro některé symbolu podřízenosti Němcům) či Jana Žižky na Vítkově (loupeživý rytíř i náboženský fanatik). Ve své době význam měli jako ochránci českého národa, nicméně současnost bere v potaz i jiné motivy.

Pokud Vladimir Medinskij říká cokoli o historii, je na místě připomenout, že jeho doktorát z historie (i pokud pomineme, jak jej získal) nemá žádnou relevanci. Nemluví zde historik, který se snaží zjišťovat a prezentovat pravdu, ale politik, který hájí svoji pozici a argumenty předkládá s politickým cílem. A stejně tak to dělají i další politicky aktivní figury, ať jde o Jiřího Ovčáčka či starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře. A pokud z úst ruského ministra kultury zaznívá něco k samotné soše (ta opravdu není památníkem) na Praze 6, jedná se spíše o snahu vydobýt si politické body pro sebe a pro současné Rusko.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud