KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Napjatě sledujeme ruskou agresi. Posíláme Ukrajincům zbraně, peníze a držíme jim palce. Co dělá zbytek světa? Čína vyčkává a vyhlíží příležitost ukousnout si svůj díl, aniž by se zapletla do války a západních sankcí. A pak je tu na 120 „nezúčastněných zemí“. Ty se chovají přesně tak, jak odpovídá názvu jejich hnutí: je jim to jedno. Potřebujeme je na své straně, neboť příští konflikt může být mnohem horší.
Už za studené války chtěla většina zemí světa stát stranou, mimo soupeřící bloky. Ne vždy se jim to dařilo, Moskva i Washington je zatahovaly do svých plánů a skrze ně si vyřizovaly účty v „proxy“ válkách. Spíše u nich bodovali Sověti, ať proto, že mnoho lidí ve „třetím“ světě nedůvěřovalo bývalým koloniálním mocnostem, či že ony státy měly daleko k ideálu demokracie. Havanská deklarace smysl „hnutí nezúčastněných” definuje jako „úsilí proti imperialismu, kolonialismu, neokolonialismu, apartheidu, rasismu a sionismu“.
Říše zla se rozpadla, ale tím neskončily dějiny a nezvítězila liberální demokracie, jak jsme si mysleli na počátku 90. let. Povstal nový „světový nepřítel“, rudá Čína. Rusko velice zesláblo, ale o to se stalo agresivnějším a vzteklejším. A ti, co chtěli zůstat mimo, se nepřipojili k Západu a stále se snaží těžit z výhod „obou světů“, toho svobodného i diktátorského. Přičemž jejich podezíravost k Evropě a Severní Americe se zjevně nezmenšuje. My jsme také neudělali nic moc pro to, abychom ji překonali.
Minulých třicet let jsme se věnovali byznysu s Čínou a umožnili jsme jí stát se hlavním vítězem globalizace. Tedy vedle řady dalších asijských tygrů, jejichž váha je však menší. Pro nás ovšem mají klíčový význam, neboť Korea či Tchaj-wan patří do tábora demokratických zemí. Spolu s Japonskem mají silné vazby na Západ a obchodování s nimi je pro nás bezpečné. Což nelze říci o pekingských bolševicích. Potřebujeme protiváhu. Na velikosti záleží. I s Japonskem dáme dohromady miliardu obyvatel, Čína má 1,4 miliardy.
