KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Za normálních okolností by měl být Tony Blair, britský premiér z let 1997–2007, „ikonou“ přinejmenším britské levice. Jako jediný lídr labouristů od roku 1974 dodnes dokázal vyhrát parlamentní volby, a to hned třikrát v řadě (1997, 2001 a 2005). Skutečnost je ale odlišná: Jestli britská levice nemůže přijít někomu na jméno a jestli radikální labouristé někoho nenávidí „na smrt“, pak je to právě Blair. Důvodů je celá řada a teď k nim přibyl další: bývalý premiér totiž spolustraníky vážně varoval před politickou korektností jako před něčím, co jim nikdy nemůže přinést volební úspěch. Ba právě naopak.
Ještě než se budeme věnovat textu, který Blair napsal pro New Statesman a ve kterém už v titulku říká, že „pokud se Labour Party zásadně nezmění, je odsouzena k smrti“, připomenu pro kontext jeho osobu a politickou kariéru.
Poté, co Margaret Thatcherová odstavila labouristy v roce 1979 od moci a následně je porazila ve volbách ještě dvakrát (1983 a 1987), načež jejich zkázu v roce 1992 dokonal její nástupce John Major, měli před sebou jenom dvě možnosti: buď odkráčet rovnou do dějin, anebo začít od nuly úplně znovu, s novými lidmi, s novým programem a s novým elánem. Zvolení mladého oxfordského právníka Tonyho Blaira do čela strany v roce 1994 znamenalo, že se britští socialisti rozhodli pro druhou možnost a byla to nepochybně správná volba, třebaže se jednalo o volbu rozumem, nikoli srdcem, a třebaže při ní zejména staří odborářští bossové skřípali zuby.
Dobře věděli proč. Blair je rychle a nemilosrdně zbavil vlivu, jmenoval do stínového kabinetu nové, vesměs mladé lidi, a dokonce fakticky vzato změnil i název strany – z Labour Party udělal tzv. New Labour –, neohroženě ji kormidloval k politickému středu, přičemž cílil na mladou generaci, na prvovoliče, na ženy, na elektorát z řad přistěhovalců a, možná hlavně, na příslušníky středních vrstev, kteří do té doby volili převážně konzervativce.
Výsledkem byl ohromující volební triumf. Když Tony Blair přijížděl 2. května 1997, den po volbách, do Downing Street, byl na Whitehallu přes milion lidí, kteří ho, unavení z osmnácti let vlády toryů, vítali jako Mesiáše, přinášejícího novou vládu a novou éru. Jednalo se a dodnes se jedná o největší vítězství britských labouristů v dějinách; to druhé z roku 2001 se mu těsně přiblížilo a teprve potřetí, v roce 2005, Blairova New Labour část hlasů ztratila, i tak to ale stačilo na bezpečné vítězství. Voliči Blaira potvrdili i podruhé u moci, přestože výsledky jeho vlády byly, tak jako většinou, poněkud problematické, a přestože přivedl ostrovní stát po boku USA do válek v Afghánistánu a Iráku.
Právě účast v těchto konfliktech ale stála Blaira jeho dlouho nedotknutelnou popularitu, právě z odporu k těmto válkám se rodila nenávist vůči němu, stejně jako to, že ze „skutečně levicové strany“, jak labouristé starého typu říkali, udělal středolevicovou moderní stranu, která sice mentálně nezůstala v kolektivistických sedmdesátých letech, ale zato byla schopna vyhrávat jedny volby za druhými. Rovněž kvůli tomuto fascinujícímu úspěchu, na labouristy zcela ojedinělému, jej samozřejmě nenáviděla řada lidí – tak tomu bývá nejen v Česku, ale i ve velké Británii a vlastně skoro všude…
Až paranoidní nenávist velké části britské levice (čím víc nalevo, tím byla větší) rostla, i když už Blair nestál v čele strany, a to tím spíš, že všichni následující lídři labouristů – Gordon Brown, Ed Miliband i Jeremy Corbyn – dostali v parlamentních volbách od konzervativců, konkrétně od Davida Camerona (2010 a 2015), Theresy Mayové (2017) a Borise Johnsona (2019), „na zadek“ a jejich stávající šéf Keir Starmer je úspěšně napodobil zdrcující prohrou v nedávných komunálních volbách. Nikdo z nich nejenže neměl blairovské charisma a blairovskou až animální přitažlivost pro voliče, ale navíc nenabídl ani – kromě corbynovského zestátňování, vysokých daní a rozbujelého sociálního státu – žádnou alespoň trochu atraktivní vizi toho, jak by měl pod jeho vedením ostrovní stát vypadat (když už se rozloučili s Blairovou New Labour). Už zmíněná drtivá prohra v nedávných komunálních volbách v Anglii tak byla poslední kapkou, která Tonyho Blaira vedla k sepsání textu, který vydal magazín New Statesman.
Hned na úvod je třeba říct, že Blair je, pokud jde o jeho postoje, naprosto konzistentní, už mnoho let. První část jeho desetistránkové úvahy je smutným povzdechnutím nad tím, kam to dnešní tradiční levice obecně dopracovala (kde jsou ty časy Mitterrandových socialistů a Brandtových socialistů!), když ji musí zachraňovat například bezmála osmdesátiletý centrista, jako je Joe Biden, aby nedostala na frak i od tak kontroverzního politika, jakým byl bývalý americký prezident Donald Trump.
