Utrpěli jsme první superdebatu. „Béčkový“ tým kandidátů jasně demonstroval, v čem spočívají úskalí přímé prezidentské volby

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Na CNN Prima News se utkala šestice prezidentských kandidátů s menšími šancemi postoupit do druhého kola. Jaká je hlavní zpráva z tohoto klání? Jednoduchá: přímá volba je nesmyslná, pokazila logiku ústavního systému a pokud není přímo nebezpečná, je přinejmenším hloupá a zbytečná. Nevolíme dobro, snažíme se zabránit většímu zlu.

Superdebata plasticky předvedla, v čem je problém volby prezidenta „lidem“. Většina adeptů si plete role a vystupují, jako by kandidovali na přímo voleného předsedu vlády. Buď neznají reálné kompetence hlavy státu, nebo je ignorují v populistické snaze oslovit voliče siláckými gesty. Že odvolají vládu jako Jaroslav Bašta, nebo zařídí lidem blahobyt jako Josef Středula. Snad jen Pavel Fischer vyhověl požadavkům kladeným na prezidenta coby někoho, kdo má pevné názory, ale přitom respektuje ústavní dělbu moci.

Většina ostatních naplňovala ty nejhorší obavy, které vyslovovali ti, kteří od počátku odmítali přímou volbu, tedy že takto vybraná hlava státu se bude snažit vytvářet na Hradě druhé, nebo dokonce hlavní mocenské centrum. Prezentovali se voličům drceným energetickou krizí a inflací jako někdo, kdo jim místo „neschopné“ vlády zajistí prosperitu a sociální jistoty. Celé to působí, že prezidentská volba má být jakýmsi reparátem za sněmovní volby. Což je nebezpečný nesmysl.

Většina kandidátů z „B týmu“ se chovala způsobem, jako by snad chtěla dát za pravdu tvrzení, že přímá volba prezidenta má být zrušena, neboť ohrožuje demokracii. Jak řečeno, obstál Pavel Fischer, který splnil podmínku, že prezidentem by měl být někdo, kdo má státnický rozhled, něco si myslí a zároveň ctí Ústavu, demokratické mechanismy přijímání zákonů a také vládnutí, do něhož hlava státu z výšin Hradu nemá zasahovat ve stylu monarchy.

Marek Hilšer dostál pověsti poněkud populistického a aktivistického politika, nicméně ještě by se do měřítek požadavků na hlavu státu vešel. Zbytek nestojí příliš za řeč. Dokonce Josef Středula, od kterého bychom čekali jistý přehled a nadhled, se zřejmě pod dojmem nízkých preferencí stylizoval do role tribuna lidu. Pokud bychom ho vzali vážně, měli bychom od něj čekat vládnutí ve stylu venezuelského autokrata Madura. Pokud by ale dostal šanci, nejspíš by působil jako radikálně levicový, nicméně systémový prezident.

sinfin.digital