V krizi promluvilo „druhé Česko“. Nenechme ho zmlknout, je to Česko svobody a práva | info.cz

Články odjinud

V krizi promluvilo „druhé Česko“. Nenechme ho zmlknout, je to Česko svobody a práva

V krizi promluvilo „druhé Česko“. Nenechme ho zmlknout, je to Česko svobody a práva
 

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Budoucnost je na pět let naše,“ prohlásil před dvěma roky prezident Zeman. Všichni to chápali tak, že Česko „patří“ jemu a všem, kteří cítí listopad 89 jako křivdu, Rusko je pro ně kamarád a Západ nepřítel. V koronavirové krizi teď ale promluvilo jiné Česko. Česko svobody, lidskosti a práva, které dlouho mlčelo či bylo umlčováno.

Zemanovské Česko stojí na třech lžích. Za prvé, že stávající hlava státu má na své straně většinu národa. Za druhé, že ti, co ji nevolili, tak tím pádem prohráli volby a mají být zticha. Za třetí, že kdo má moc, vlastní s ní i pravdu, a kdo nesouhlasí, není demokrat. 

Součástí této „říše zla“ je i Andrej Babiš, který by se bez Miloše Zemana na Hradě nestal premiérem. Šéf ANO je z tohoto mocenského dua tím viditelnějším a aktivnějším, ale nenechme se zmást, architektem tzv. 2. polistopadové republiky, která se snaží požrat tu Havlovu, je pán hůlek a bonmotů.

To Zeman dává hlas, satisfakci a blažený pocit převahy komunistickým nostalgikům, putinovcům, protizápadním národovcům a všem, kteří se cítili po listopadu zneuznaní, ponížení, neúspěšní… Už sedm let zní republikou vítězoslavný ryk davu revanšistů, kteří za Havla zalezli do děr a za Klause z nich ještě nestačili vylézt. V koronavirové krizi měli být na koni – vždyť ji řešila „jejich“ vláda a za mimořádné situace moc a sláva exekutivy obyčejně rostou. Ale světe div se, místo toho toto „první“ Česko někam zmizelo a zmlklo.

O to víc o sobě dalo vědět „druhé“ Česko. To, které chce svobodu a možnost volně cestovat, ne zabarikádované hranice. To, které pro druhé šije roušky, ne, že je udává za jejich nenošení. To, které respektuje nezávislé soudy, ne právo vlády dělat si, co se jí zlíbí. Najednou zase bylo slyšet Česko svobodných, humánních a vládu práva uznávajících lidí. Pod tlakem krize ze sebe národ vydal to nejlepší. Nejen co se týká nasazení mnohých při boji s epidemií, ale i pokud jde o znovuprobuzení či obnovení hodnot, na nichž republika stojí.

Najednou se ukázalo, že zemanovci nejsou ve většině. Že zastánci svobody se opravdu nemusejí cítit poražení, natož zůstávat němí. Že pravda nepatří vítězům, ale opravdu všem. Strašáci dob minulých, kteří zamořují veřejný prostor, se ocitli v defenzivě a všude je plno pozitivních, aktivních, slušných lidí. Není to opozice, kdo stojí v první linii střetu se zemanovsko-babišovským režimem. Jsou to občané, kteří nepřinášejí přímo novou politiku, ale novou náladu. Může se ale tato nálada odrazit i ve výsledcích voleb?

Především je důležité nenechat teď hlas „druhého“ Česka umlknout, což zdaleka není jen apel na média. Ta mohou fenoménům věnovat pozornost, utvářet je ale musí v první řadě političtí aktéři. Veřejná angažovanost je vždy politická. Pokud se má využít znovuobjevená (či snad jen opět na světlo vytažená) energie lidí dělat něco pro bližní a pro slušnou společnost, musí působit dlouho a organizovaně. To je možné nejen přímo v rámci politických stran, ale i formou politického aktivismu.

Zemanovsko-babišovský režim se opírá o eliminaci pocitu studu. Jde o silnou emoci, jež brání lidem dělat špatné věci. Dokonce účinněji než svědomí. To nakonec lze umlčet, ale strach z ostudy nikoli. I za Havla tu samozřejmě žili fandové lži a nenávisti, jen se styděli a užírali ve stínu. Zeman s Babišem je vytáhli na světlo a svými činy jim dávají příklad, že stydět se nemají oni, ale ti „druzí“. A „druhé“ Česko teď vrací úder, když otáčí atmosféru zpět k normálu, aby se zase styděli ti, co se stydět mají. Tento trend by neměl zmizet.

Politické strany v Česku zatím moc neumějí spolupracovat s občanskou společností. Což nemusí nutně znamenat, že by nechtěly, ale třeba i to, že není zájem z druhé strany. Pro hodně jinak veřejně činných lidí je politika sprosté slovo. Pokud jde o tradiční strany, cítí k nim v podstatě stejný odpor, jako k Babišovi, jehož by se přitom rádi zbavili. To je důvod, proč „první“ Česko vítězí. Protože to druhé je vnitřně rozštěpené. Mnozí nechtějí nejen Zemana a Babiše, ale ani Fialu či Kalouska. Což mě mrzí, ale je to prostě fakt.

Dokud toto schizma potrvá, může být zemanovsko-babišovské Česko celkem v klidu. Najít způsob, jak zapojit „druhé“ Česko, je pro demokratickou opozici možná poslední šance, jak vyhrát příští volby. Minimem, co pro to musí udělat, je definitivně se zbavit vlivu lidí, jejichž názory na Rusko, Čínu, EU a ekologii jsou blízké zemanovskému Česku, či mají škraloup a nejsou morálně integrální. Teprve pak mohou staré strany očekávat, že s nimi budou chtít spolupracovat důležití opinion lídři, kteří jim pomohou vrátit důvěryhodnost.

Ať tak, či tak, „druhé“ Česko je na scéně a hlásí se o slovo – přesně v duchu slov Ronalda Reagana, že svoboda není nikdy dál než jednu generaci od zániku, a je tedy třeba ji vždy znovu vybojovat. Jednou určitě zvítězí. Jestli s dnešní demokratickou opozicí, nebo (i) proti ní? A záleží na tom tolik? Mnohým, včetně mě, ano. Ale ještě důležitější je samo vědomí, že si toto lepší, svobodnější, lidštější a spravedlivější Česko, které nikdy úplně nezmizelo, jen bylo zatlačeno do pozadí, vezme svou zemi zpět.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud