Zrno: Hra na větší morální převahu skončila

HalfPageAd-1

Matyáš Zrno

10. 03. 2020 • 10:02

KOMENTÁŘ MATYÁŠE ZRNA | Říkali nám, že před takovým množstvím lidí se hranice prostě uhájit nedá a ploty napomáhají. Teď vidíme, jak Řekové drží tisíce migrantů na turecké straně hranice. Za plotem. Říkali nám, že není možné zastavit čluny mířící na Lesbos. Teď je řecké námořnictvo zastavuje. Říkali nám, že Maďarsko se tvrdým přístupem k migrantům vyobcovalo z evropské rodiny, teď v němém úžasu můžeme sledovat, jak Ursula von der Leyen chválí Řecko za to, že je „štítem Evropy“. Hra na větší morální převahu, kterou evropské elity tak dokonale předvedly před pěti lety, skončila. Na zadostiučinění ale není čas.

Mobile-rectangle-3

Teď se smějí všichni nepřátelé Evropy. Když slyšíme hřímat tureckého prezidenta Erdogana, člověk jen čeká, kdy si nasadí turban, vezme šavli do rukou a nasedne na koně směr Vídeň. Směje se Putin, jehož syrsko-ruská ofenzíva na Idlib nastartovala úprk Syřanů, který se následně Erdoganovi hodil jako pohodlná výmluva pro to, aby na řecké hranice vypustil migranty všeho druhu (z nichž většina nemá se Sýrií nic společného). 

Evropě nezbývá nic jiného než řecký (maďarský…) model, symbolizovaný tím ošklivým slovem „zeď“. Zeď je ale pojem hodnotově neutrální. Zeď může být třeba ta berlínská – symbol tyranie a otroctví. Zeď ale může být také Limes Romanus nebo Velká čínská zeď – hranice civilizace, za kterou jsou barbaři. Když ta hranice civilizace v Evropě koncem antiky padla, následovalo několik set let, které se historii označují jako temné období. Zeď je výrazem realistického zhodnocení situace. Nemusela tu být v 90. letech, musí tu být nyní. Časy se mění. 

Blízký východ, severní Afrika a Sahel (země na jižním okraji Sahary) jsou sudy s prachem. Etnické a náboženské napětí, všudypřítomná korupce a nepotismus, v kombinaci s mizernou ekonomikou, která nenabízí slušnou obživu rostoucí populaci, znamenají, že jakýkoliv podnět je potenciální škrtnutou sirkou. Ať už to jsou klesající ceny ropy či sebemenší výkyv na světových cenách potravin (k čemuž svého času přispěla EU svou podporou biopaliv) nebo déle trvající sucho. Pokud se v Egyptě či Alžírsku zdraží chleba třeba o deset dvacet procent, arabská ulice povstane. Statisíce lidí se mohou dát na pochod v Afghánistánu na útěku před Talibanem. Koronavirus může zamávat stabilitou Íránu. V Sahelu se každým okamžikem mohou zhroutit státy jako Mali nebo Burkina Faso. A naše šance je postavit na nohy (a udržet je na nich), je dosti kolísavá.

Ano, bylo by lepší řešit problémy na místě. Snažíme se o to. Rok jsem toho byl v Afghánistánu součástí. Utratilo se tam za osmnáct let asi trilion dolarů a jsme tam, kde jsme. To neznamená, že bychom pomáhat neměli. Naopak! Stabilizovat regiony Blízkého východu je v našem nejvlastnějším zájmu. Jen to prostě neumíme. Umíme někam dodat tisíc tun rýže. Ale neumíme vybudovat instituce, smířit etnika, zajistit bezpečnost a ekonomický růst. Neumíme nový Marshallův plán pro několik set milionů lidí, kteří prostě nejsou jako Němci, Holanďané či Italové po druhé světové válce. Neumíme to zčásti proto, že podmínky na místě jsou tak obtížné, že si to jen málokdo dokáže představit. Ale je to taky proto, že jsme ztratili schopnost realisticky a pragmaticky postupovat. Byrokratické struktury a nekonečné rozhodovací procesy dokážou stejně dobře znemožnit postavit dálnici v Česku jako budovat stát v Afghánistánu.

Takže nám nezbývá než stavět zdi. Ošklivé zdi, na kterých se budou odehrávat ošklivé scény. Ale to je asi tak všechno, na co se zmůžeme. Mimochodem, ty ploty financuje Evropská unie (minimálně ten na bulharsko – turecké hranici, Bulhaři za ni byli chváleni skoro ve stejnou dobu, kdy byl za stejný plot Viktor Orbán vyobcován ze slušné společnosti). Tahle situace nemá realistické a zároveň eticky jednoznačné řešení. Nešťastníci, uvězněni mezi řeckou a tureckou policií, nemohou než nevzbudit soucit. Zároveň je ale jasné, že jakékoliv uvolnění hranice by nyní mělo katastrofální následky. Jediné video na sociálních sítích, ukazující, jak davy proudí do Evropy, strhne lavinu. A věřte mi, že turecká média by ho vysílala pořád dokola.

Je to tragické, ale v Turecku uprchlíkům nehrozí bezprostřední ohrožení na životě a jejich život je rozhodně lepší než život takových tří milionu uprchlíků v jižním Súdánu, o kterých ale nikdy nikdo neslyšel. Ty čtyři miliony uprchlíků v Turecku neznamenají čtyři miliony ve stanových táborech. Tam jich žijí jen dvě (!) procenta. Podle aktuálních údajů UNHCR zbylých 98 procent žije ve městech či příměstských oblastech. Většina uprchlíků žije v Turecku již léta, normálně bydlí, pracují a děti chodí do školy (i když i tady si turečtí starostové někdy stěžují, že se hlavně ženy uprchlíků neučí turecky a neintegrují, jako by jeden slyšel nářky z Evropy…). V některých městech tvoří čtvrtinu obyvatel. Asi jako čtvrtinu obyvatel některých polských měst tvoří Ukrajinci, ale o tom také nikdo nemluví.

Skoro jeden a půl milionu syrských uprchlíků má platební karty s každoměsíčním příjmem z prostředků EU, který pokryje (samozřejmě skromně) jejich základní potřeby. Kromě toho koordinuje v Turecku UNHCR činnost devatenácti zemí a dalších agentur OSN, které také pomáhají uprchlíkům. A to nemluvíme o stovkách menších nevládních organizací. To neznamená, že být uprchlíkem v Turecku je nějaký med. Tvrdit to by bylo ale stejně nefér jako ukazovat jen záběry zmrzlých uprchlíků u ohně.

Text vyšel původně na webu Konzervativní noviny. Publikujeme ho se souhlasem redakce.

SDÍLET

Billboard-bottom-1