Měl to být důkaz slavného vítězství, síly českého lidu kráčejícího neochvějně za světlými zítřky komunismu a převahy socialismu nad kapitalismem. Vymýcení dětské obrny v Československu nebylo ale založeno pouze na práci tuzemských vědců, ale i těch zahraničních, o nichž se výsledky jejich práce získávaly pokoutným způsobem – bylo to takové malé, ale zcela zásadní tajemství, o němž ovšem většina lidí neměla ani tušení. Ale navzdory tomu, že vědeckotechnická rozvědka vypomáhala svými akcemi bezplatnému státnímu zdravotnictví až do roku 1989, jsme za státy svobodného světa co do průměrné délky života stále zaostávali.
„A přece, zázraky se dějí! Nemám na mysli zázraky jako dílo boží. Mám na mysli zázraky, které vidíme denně kolem sebe, zázraky, které jsou výsledkem úsilí socialistické společnosti. V Československu byla před léty zlikvidována dětská obrna. Jaký ‚zázrak‘ by z toho dokázala udělat katolická církev, kdyby byla schopna něco podobného uskutečnit! Díky vysoké úrovni lékařské péče, která je bezplatná, byla výrazně snížena dětská úmrtnost. V roce 1937, tedy za buržoazní republiky z každých 100 000 dětí ve věku 1–4 let zemřelo 700 dětí! V roce 1970, tedy v socialistickém společenském zřízení, ze stejného počtu zemřelo 95 dětí!“. To v dubnu 1977 hrdě hlásila Tribuna, komunistický ideologický týdeník.
Od roku 1945 do roku 1960 onemocnělo v ČSSR dětskou obrnou přes 13 tisíc lidí, převážně dětí, z nichž 830 zemřelo. Tato nemoc byla velmi obávanou z důvodu jejích následků, kterými byla částečná nebo trvalá invalidita u mnoha nemocných, kteří překonali akutní stadium.
Epidemie poliomyelitidy se v pravidelných intervalech objevovaly až do roku 1958. Již rok předtím zahájilo komunistické Československo plošný očkovací program, kdy mezi květnem 1957 a srpnem 1958 naočkovalo 2 870 000 dětí do 14 let. Další předpokládaná epidemická vlna se již nedostavila a počet nových výskytů se snížil oproti předcházejícímu roku o třetinu. A za poměrně krátkou dobu, v roce 1961, se Československo stalo první zemí bez výskytu této nemoci, což pochopitelně vyvolalo světovou pozornost.
Domácí výzkum v oblasti očkování proti dětské obrně ukončil první etapu v roce 1957 prvním očkováním tzv. mrtvou (Salkovou) očkovací látkou. Druhá etapa se zacílila na výzkum hromadného použití tzv. živé (Sabinovy) vakcíny, „která – na základě dílčích očkovacích akcí – dávala mnohem lepší perspektivy,“ uvedl později tehdejší hlavní československý hygienik, prof. Vilém Škovránek.
Toto bezprecedentní „úsilí socialistické společnosti“ a bezplatného zdravotnictví mělo ale i své „malé tajemství“: úspěch socialistické medicíny a výzkumu by byl nemyslitelný bez západní vědy. Pomocnou rukou socialistické medicíny byla komunistická vědecko–technická rozvědka (VTR), která důležité „komponenty“ západní vědy a medicíny pro československou vědu v relativně krátkém čase „obstarala“.
Vládnoucí strana si po poslední epidemii v roce 1953 další riziko uvědomovala a zřídila zdravotní střediska, přičemž současně zrušila dosavadní soukromé ordinace.
Po vzniku vědecko–technického odboru komunistické rozvědky patřilo mezi její hlavní cíle v oblasti zdravotnictví obstaraní účinného séra proti dětské obrně. Tento úkol nařídil rozvědce koncem roku 1955 člen politbyra ÚV KSČ a ministr vnitra Rudolf Barák. Dále byla I. správa MV úkolována k získání všech požadovaných informací, kmenů virů atd.
V poměrně krátkém čase se dostavily první úspěchy a československý výzkum měl obratem od VTR vše co ze Západu požadoval.
