Zpověď mého bratra: Hříchy normalizační žurnalistiky, kolaborace a miliony, které přišly po revoluci

Audioverze

Zatímco já jsem se v osmdesátých letech doslova dusil v šedém a smutném Sokolově a chtěl emigrovat co nejdál z této svíravé země, můj o osm let starší bratr David v Praze tak trochu kolaboroval s režimem, když pracoval ve svazáckém Mladém světě. V dalším díle podcastu BRATŘI jsme otevřeli, jaká byla tehdy socialistická novinařina a zda demonstranti 17. listopadu byli hrdinové za pět minut dvanáct, nebo pět minut po dvanácté.

Co se dozvíte:

● Proč David Vondráček pracoval pro svazácký časopis Mladý svět.

● Jaký je rozdíl mezi „kolaborací“ a „koexistencí“ s totalitním režimem.

● Kdo byli „hrdinové za pět minut dvanáct“ a kdo „pět minut po dvanácté“.

● Jak se lišila atmosféra v Praze a v regionech těsně před revolucí.

● Jak si novináři ze svazáckých časopisů po revoluci přišli na miliony.

● Proč sametová revoluce v Československu přišla tak pozdě.

Vzpomínám si na nápisy „Dusím se“, které po Sokolově před revolucí v roce 1989 nasprejoval opoziční aktivista Tomáš Kábrt řečený Hroch. Bylo to trefné. Dusili jsme se fyzicky z chemiček a dolů, ale hlavně psychicky z toho bolševického prostředí. 

Bylo mi osmnáct a jediné, co jsem opravdu chtěl, bylo utéct. Pryč z té šedi, z té beznaděje. Jezdil jsem do Prahy na demonstrace, párkrát mě zmlátili, dostal jsem vodním dělem a slzákem, dostal předvolání k estebákům. Můj svět byl černobílý.

A pak tu byl můj o osm let starší bratr David. Žil v Praze a tak trochu... kolaboroval. Pracoval v Mladém světě, výkladní skříni Svazu socialistické mládeže. Spolu s lidmi jako Michal Horáček nebo Radek John si tam pěstovali auru mírné opozice. Pocit, že systém navrtávají zevnitř. Vždycky mi to přišlo jako alibismus. Teď, s odstupem 36 let, chci slyšet bratrovu verzi. 

A tu se dozvíte v dalším díle našeho podcastu BRATŘI.

sinfin.digital