Komunisté ji zbili do bezvědomí. Rakša přesto vzala vinu na sebe a zachránila několik lidí | info.cz

Články odjinud

Komunisté ji zbili do bezvědomí. Rakša přesto vzala vinu na sebe a zachránila několik lidí

Dagmar Skálovou odsoudil komunistický soud v roce 1949 k doživotnímu vězení. Skautská vedoucí se podílela na přípravě puče, kterým chtěla stočit kurz Československa zpět k demokracii. Ještě než povstání vypuklo, dozvěděli se ale o akci příslušníci Státní bezpečnosti (StB) a začalo zatýkání. Skálová, známá pod skautskou přezdívkou Rakša, před soudem brala vinu na sebe a tvrdila, že ostatní o puči nevěděli a pouze si mysleli, že se účastní nějaké noční skautské hry. Díky tomu zachránila před trestem několik lidí, sama ale musela podstoupit tvrdé výslechy a v několika věznicích strávila 16 let... Příběh Dagmar Skálové, která svojí statečnosti pomohla několika lidem a sama obětovala svoji svobodu, je tématem dalšího dílu podcastu Černá historie, který na INFO.CZ připravuje Aneta Černá. Nový díl vychází každý lichý týden v sobotu ráno.

Dagmar Skálová se narodila 6. listopadu 1912 v Plzni jako Dagmar Šimková. Po studiu na obecné škole pokračovala na gymnáziu. Tehdy se v 15 letech poprvé dostala ke skautingu. Pobyt v přírodě a ideály pravdy a lásky ji natolik oslovily, že se skauting stal její celoživotní láskou a především posláním.

Ve skautu poznala Skálová také svého budoucího manžela Karla Skálu, známého pod přezdívkou Čil. Ten ji v její lásce k Junáku ještě podporoval. V roce 1934 se odstěhovali do Prahy a Rakša začala vést dívčí oddíl ve středisku Šipka. Na pozadí idyly skautingu se ale v Československu v roce 1948 výrazně změnily poměry.

Po únorovém převratu a pádu Československa do totality se Skálová se svým manželem rozhodli zapojit do pokusu o státní převrat. Povstání se měli účastnit vojáci a také skauti, kteří měli pod dohledem Rakši zajišťovat především lékařské ošetření a spojení mezi povstalci. Cílem převratu bylo obsadit důležitá strategická místa jako generální štáb nebo ústřední výbor strany a osvobodit politické vězně na Pankráci, kteří se měli do puče obratem také zapojit. Povstání, které mělo obnovit v zemi demokracii, se mělo uskutečnit v noci z 16. na 17. května 1949.

>>> Černá historie na Spotify <<<

>>> Černá historie na iTunes <<<

Rakša tvrdila, že skauti o povstání nevěděli. Šlo prý jen o noční hru

O chystaném převratu se ale dozvěděla StB, která začala zatýkat ještě předtím, než k němu stačilo dojít. Pro Skálovou si přišli 17. května večer. Společně s ní zadrželi i dalších asi 200 skautů. Některé – především kvůli nízkému věku – pak poměrně brzy propouštěli. Skálovou ale ne. Několik dnů ji vyslýchali v sídle StB v Bartolomějské ulici. Ohled na to, že je žena, vůbec nebrali. Po letech vzpomínala, jak ji bili do zad a stehen, až upadala do bezvědomí. Pak ji polévali ledovou vodou a výslech dál pokračoval. Před procesem drželi Skálovou ve vězení na Pankráci. Tam se s ostatními skauty domlouvala přes zdi pomocí vyťukávání morseovky, aby společně sladili své výpovědi před soudem.

Proces se skauty se odehrával odděleně od dalších účastníků puče. Komunisté totiž potřebovali před veřejností získat exemplární důkaz o tom, že Junáci rozvrací republiku, aby mohli zdůvodnit zrušení jeho organizace, k němuž došlo následující rok. Skálová se před soudem chovala velice statečně a vinu brala na sebe. Tvrdila, že ostatní o ničem netušili a mysleli si, že se mají pouze zúčastnit nějaké noční skautské hry. Prokurátor pro ni navrhoval trest smrti. Tehdy se ale ještě komunisté zřejmě zdráhali popravit ženu. K tomu se odhodlali až o rok později v procesu s Miladou Horákovou.

Skálovou odsoudili k doživotnímu vězení. Cestou zpět na Pankrác se prý ale usmívala. Bachařka se jí zeptala, jestli jde domů a Rakša údajně řekla, že ne, že dostala doživotí. Radovala se ale z toho, že svým svědectvím zachránila 14 skautů, kteří od soudu odešli bez trestu.

Kvůli drsným podmínkám ve vězení držela hladovku. Za mřížemi zůstala 16 let

Bývalá skautská vedoucí během let vystřídala několik věznic. Nejdříve ji drželi ve Znojmě, pak v Kutné Hoře a v Pardubicích. Společně s dalšími vězeňkyněmi začala v květnu 1954 držet hladovku. Ženám ve vězení totiž neposkytovali ani základní toaletní potřeby včetně mýdla. Po tomto tichém protestu se ženy dočkaly zlepšení podmínek. O rok později změnila prezidentova amnestie trest Skálové z doživotí na 25 let. 

V roce 1956 napsala Rakša spolu s dalšími 11 spoluvězeňkyněmi protestní dopis tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi o drsných podmínkách věznění. Komunisté zuřili. Dvanáct statečných žen převezli na Pankrác, kde je opět vyslýchali StBáci. Vězeňkyně následně čekal zostřený režim. Komunisté vyhodnotili, že svými dopisy chtěly ženy poškodit republiku. Kvůli své odvaze tak byla Dagmar předem vyloučena z amnestií na počátku 60. let.

Od roku 1962 pobývala Skálová ve věznici v Opavě. Přestože kolem začalo pozvolna klíčit pražské jaro, ona stále pykala za svoji touhu po demokracii. V roce 1965 ji při další amnestii propustili. V té době byl její manžel, kterého odsoudili ve stejný rok jako ji, ještě za mřížemi. Když Rakša opouštěla brány věznice, měla na sobě prý stejné oblečení, které měla při svém zatčení před 16 lety. 

Pomáhala obnovit Junáka i založit Klub bývalých politických vězňů. Za statečnost dostala státní vyznamenání

Po propuštění hledala Skálová těžko práci i bydlení, protože majetek jí po procesu zabavili. Nakonec ji zaměstnali v prádelně jednoho hotelu, kde mohla spát v suterénu. Rok po jejím propuštění se z vězení dostal i její manžel. Po 17 letech byli opět spolu. Společně se také v roce 1968 podíleli na obnově Junáka a Rakša se angažovala i na založení Klubu bývalých politických vězňů K 231. Po srpnu 1968 ale přišlo další vystřízlivění. O dva roky později odešla přesvědčená skautka kvůli horšícímu se zraku do důchodu. Následky tvrdého věznění výrazně poznamenaly i zdraví jejího muže, který v roce 1973 zemřel.

Dagmar Skálová svých činů nikdy nelitovala. I v situaci, kdy jí hrozily nejpřísnější tresty, byla statečná a navíc se snažila chránit ostatní. Její život a postoje tak doslova ztělesňovaly skautské ideály. Za svoji odvahu vzepřít se nesvobodě získala Rakša v roce 1997 od Václava Havla řád Tomáše Garrigua Masaryka. Její přátelé ze skautu i vězení na ni nezapomněli a když mohli, často ji prý navštěvovali. Dagmar Skálová zemřela 15. července 2002.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud