Audioverze
Jeho neúprosný hlas se stal symbolem. Když předseda britské Dolní sněmovny John Bercow zařval své slavné „Order! Order!“, celý sál ztichl. A když někdo byť jen ceknul, zopakoval to. Nešlo jen o napomenutí, byl to rituál – připomínka, že toto místo není žádná obyčejná žvanírna, ale kolbiště svázané staletými tradicemi a (ne)psanými zákony. Ve studiu jsme o tomto fascinujícím světě debatovali s historikem Martinem Kovářem a anglistou Ladislavem Nagyem. Došli jsme k jednoznačnému závěru: britská a česká politická kultura jsou dva naprosto odlišné vesmíry – říká Pavel Vondráček s jasným podtextem, že by českému parlamentu britský pořádek určitě neuškodil.
Když srovnám naši Poslaneckou sněmovnu s britskou Dolní sněmovnou, je to jako porovnávat fotbalový zápas okresního přeboru s finále Wimbledonu. U nás vulgarity, osobní útoky a prázdné lavice. Tam formálnost, i když občas hluk, k tomu břitký, ale inteligentní humor, a celkově atmosféra, ze které běhá mráz po zádech.
„Nikdo nemůže rozumět Británii, pokud nepochopí, co pro Brity znamená Dolní sněmovna. Je to esence jejich národní identity,“ připomněl ve studiu slova Margaret Thatcherové historik Martin Kovář.
Sněmovna jako „jeviště tradic“
Vše začíná už u samotného prostoru. Zatímco u nás se řeší pohodlí a moderní vybavení, sál britské Dolní sněmovny je záměrně nepohodlný a staromódní. „Ta sněmovna se nikdy nesnažila modernizovat,“ upozorňuje anglista Ladislav Nagy. „Nemáte tam zásuvky pro dobíjení mobilních zařízení. Nemáte tam stolečky. Poslanci sedí těsně vedle sebe, aby se soustředili na výkon, který musí být osobní.“
Důvod je prostý. Poslanec má debatovat, ne si vyřizovat e-maily. I počet omezený míst je záměrný – Přestože poslanců je 650, lavice pojmou jen 427 z nich. Tento nápad prosadil po druhé světové válce Winston Churchill. Obával se, že kdyby měl každý své místo, většina jednání by se odehrávala v „depresivní atmosféře poloprázdného sálu“. Takhle při klíčových debatách poslanci stojí v uličkách a sál praská ve švech – energií, hlukem, naléhavostí.
Mezi vládními a opozičními lavicemi jsou na podlaze dvě dlouhé tlusté červené čáry. Jejich vzdálenost odpovídá délce dvou kordů, aby na sebe rozvášnění politici nemohli fyzicky zaútočit. Ale ta distance je i symbolická. Útoky mají být vedeny slovem, ne pěstmi. Ale i pro verbální výpady platí přísná pravidla.
Muž na trůně: Všemocný předseda alias Speaker
Nad tím vším dohlíží on, speaker. Postava, která v českém systému nemá obdoby. V momentě svého zvolení za „předsedajícího“ se musí vzdát své stranické příslušnosti a stát se naprosto nestranným arbitrem. „Nehlasuje a nejede svoji stranickou linii,“ zdůraznil Ladislav Nagy. Jeho úkolem je zajistit spravedlivou a důstojnou debatu.
Jeho moc je obrovská. Poslanci nemají automatické právo mluvit. Musí nejdříve povstat a snažit se zachytit speakerův pohled. On rozhoduje, komu slovo udělí. A běda tomu, kdo poruší pravidla.
John Bercow byl v tomto legendární. Jeho břitké poznámky se staly součástí politického folkloru. Neposlušné poslance usazoval hláškami jako: „Chovejte se jako dospělí lidé. Jestli je to nad vaše síly, seberte se a opusťte tento sál. My to tu bez vás zvládneme.“
Když jednou poslanec Dennis Skinner označil premiéra Camerona za „prohnaného“ (dodgy), Bercow ho vyzval, aby výraz odvolal. Skinner odmítl a naopak ho ještě zdůraznil, s dovětkem: „A teď čiňte, co je libo.“ Výsledek? Okamžité vykázání ze sálu na zbytek jednacího dne.
(Naprosto nepředstavitelné v zemi, kde poslanci řeční mnoho hodin a beztrestně si přitom nadávají do zlodějů a lhářů, případně vyhrožují „flákancem“.)
Peklo jménem interpelace a premiérův průjem
Vrcholem parlamentního dramatu jsou interpelace premiéra. Pro televizního diváka fascinující podívaná, pro samotného premiéra očistec. Historik Martin Kovář připomněl memoáry Tonyho Blaira, který se těchto střetů upřímně děsil.
Blair psal, že to pro něj bylo to nejstrašnější. „Už v pondělí večer jsem měl průjem a bylo mi fyzicky zle z toho, že ze mě David Cameron udělá blbce,“ cituje z jeho pamětí Martin Kovář.
Ten tlak je (ne)skutečně enormní. Premiér, zaneprázdněný každodenním kočírováním vlády, čelí opozičnímu lídrovi, který se na svůj výstup mohl připravovat celý týden. Je to souboj intelektu, pohotovosti a nervů, odehrávající se v přímém přenosu.
Právě tato kultura – směs tradice, formálnosti, osobní odpovědnosti a neúprosného tlaku – je tím, co britskou politiku tolik odlišuje (nejen) od té naší. Není to dokonalý systém, jak ukázal i Bercowův konec ve funkci poznamenaný obviněními ze šikany. Ale je to systém, který si vzbuzuje respekt.
Systém, kde „Order! Order!“ není jen prázdný pokřik, ale základní princip. A při pohledu na naši politickou scénu si člověk nemůže nepoložit otázku, jestli bychom kapku toho britského „pořádku“ nepotřebovali také.
