Bojovník s nacismem i komunismem Bohuslav Horák, jinak také prvorepubliková hvězda Československého rozhlasu, zůstává dodnes ve stínu své manželky Milady Horákové. I Horáka, který mimo jiné odhadl propagandistickou sílu rádia a poválečný vývoj Československa, věznili za jeho odbojovou činnost už nacisté a osudu své ženy, popravené komunisty, se možná vyhnul jen tím, že doslova v hodině dvanácté utekl estébákům, kteří ho přišli zatknout, přímo ze svého bytu. Z německého utečeneckého tábora Valka pak poslouchal přenos z inscenovaného procesu s Miladou Horákovou a o její smrti se dozvěděl rovněž z rádia. Poté se, v další snaze bojovat proti komunistům, zapojil do skupiny OKAPI vedené generálem Františkem Moravcem. Dcera Horákových Jana pak zůstávala v Československu, nakonec se ale s otcem shledala v Americe. Nesmírně cenné a zároveň čtenářsky bolestivé zápisky Bohuslava Horáka z tehdejší doby zpřístupnil v knize „Jdu s hlavou vztyčenou“ Daniel Anýž. Nabízí tím nezpochybnitelné argumenty do probíhající debaty o podstatě komunistického režimu.
„Bylo to v baráku č. 6, když radio, jež se zatím k nám přestěhovalo, ohlásilo krátce, že Dr. Milada Horáková byla dnes ráno popravena. U mne následoval křečovitý záchvat, vyběhl jsem ven a utíkal do pusté prázdnoty nejbližšího okolí tábora,“ popisuje ve svých vzpomínkách Bohuslav Horák, jak se v německém uprchlickém táboře Valka dozvěděl o justiční vraždě své ženy.
„K smrti mne urazil výsměch ‚lidu‘, jenž byl k tomu soudu přizván a choval se hanebně. Jakou to hnusnou pakáž soud k tomuto přelíčení sehnal. Či skutečně ten lid (zpracovaný tiskem) takový byl?“ čteme o několik řádek výše v osobních vzpomínkách, dostupných nyní široké veřejnosti v knize novináře Daniela Anýže Jdu s hlavou vztyčenou s podtitulem Příběh rodiny Milady Horákové, kterou v červnu vydalo Nakladatelství Zeď (s. 216-217).
