S politiky chci jednat, ne ale ve stylu něco za něco, říká Šárka Hájková

 FOTO: Archiv Š. Hájkové

Jan Januš

12. 10. 2020 • 06:00
KDO BUDE NOVÝM PREZIDENTEM SOUDCOVSKÉ UNIE? | Soudcovskou unii ČR čekají v příštích dnech volby nového vedení. Pokud se ještě neobjeví další kandidát, současnou prezidentku Danielu Zemanovou nahradí někdo z trojice soudců Libor Vávra, Tomáš Novosad a Šárka Hájková. INFO.CZ jim položilo stejné otázky. Odpovědi od všech tří máme a postupně vám je nabízíme, po rozhovoru s Liborem Vávrou navazuje ten se soudkyní Krajského soudu v Praze Šárkou Hájkovou. Ta byla v minulosti už viceprezidenkou Soudcovské unie. 

S jakými záměry, v maximálně 10 větách, kandidujete na pozici prezidentky Soudcovské unie?

Chci pracovat na posílení důvěryhodnosti a transparentnosti justice. Lidé by jí měli v maximální možné míře rozumět, protože jen tak ji přestanou v řadě případů vnímat jako nepřítele. Proto bych ráda s veřejností, s médii i s politickou reprezentací srozumitelně komunikovala o potřebách soudnictví, o zákonitostech jeho chodu a o jeho problémech. A samozřejmě i o námi navrhovaných řešeních. Jako důležitý úkol vidím i komplexní definování potřeb soudnictví ve vztahu k elektronizaci, případné reformě justice, procesním i jiným právním předpisům. Prostě všeho potřebného pro co nejefektivnější fungování soudů. A to třeba i za omezujících podmínek, jaké například zažíváme nyní. Konkrétně chci zmínit institut emeritního soudce. Ten by byl velmi nápomocný, zejména pokud se naplní prognózy a v důsledku pandemie stoupne počet kauz. Jinak v Soudcovské unii jsme toho za roky její existence dokázali už hodně a já si beru za své pokračovat ve všech jejích stávajících aktivitách.

Proč jste se rozhodla o tuto pozici nyní usilovat?

V Unii a v jejích orgánech se pohybuji a jsem aktivní téměř dvě desítky let. Za „prezidentování“ dnešního ústavního soudce Tomáše Lichovníka jsem působila jako viceprezidentka. Mám tak zkušenosti i s pozicí ve vedení. Tedy i se vším, co s tím souvisí – s organizační prací, tvorbou projektů a řešení, interní i externí komunikací, vyjednáváním, mediální politikou. Ani poté, co mé funkční období skončilo, jsem nepřestala pracovat. Na už zmíněném projektu emeritního soudce, na nástrojích prevence psychosociálního tlaku na soudce, na podpoře rozvoje mediace. A před třemi lety jsem právě jako platformu pro odbornou práci nad těmito tématy založila a dosud vedu Kolegium pro sociální záležitosti. Troufám si proto říct, že mám potřebné zkušenosti, znám unijní prostředí i potřeby soudnictví a soudců. Mám i podporu řady kolegů. Takže uzrál čas. A můj krok je vyústěním všech mých dosavadních aktivit. 

V soudnictví se v poslední době objevilo několik nepříjemných kauz jednotlivých soudců. Co s nimi lze dělat, aby neovlivnily důvěru v celou justici?

Problém, ke kterému otázka směřuje, vidím ve dvou rovinách. Jednak jak mu pokud možno předejít, jednak jak eliminovat dopady na zmíněnou důvěru, když už nastane. 

Nejlepší prevencí je podle mého názoru nastavení podmínek pro co nejkvalitnější výběr soudců. Zaměřený nejen na odbornou úroveň, ale i kvalitu osobnosti a její odolnost vůči zátěži. Velmi důležitá je i lidská stránka věci, konkrétně vztahy na jednotlivých soudech. Tím rozhodně nemyslím nějakou falešnou solidaritu ve smyslu krytí problémů. Ale naopak to, že pokud se u někoho problém vyskytne, tak mu jeho nadřízení a kolegové dají zpětnou vazbu a pomohou. A když to nebude možné, tak budou věc včas řešit. 

Jestliže už problém vygraduje, tak musí fungovat dvě věci. Přísně funkční samoočistný mechanismus v podobě kárného řízení. A nezastírání problému vůči veřejnosti, ale transparentní sdělení, k čemu došlo a jak se s tím justice vypořádala. 

A ještě něco bych čtenářům ráda řekla: že i soudci jsou jen lidé. Tj. že i my máme problémy a že i mezi námi, stejně tak jako v jakékoliv jiné profesní skupině, už jen z logiky věci může dojít k selhání. V žádném případě to ale neznamená, že by byla justice „prohnilá“. Jde jen o jednotlivce, systém je vždy funkční a dokáže takováto případná selhání napravit.

Jak by mělo podle vás české soudnictví dále reagovat na koronavirovou pandemii?

Jedna věc je, co by soudy ideálně měly udělat, druhá, co fakticky udělat mohou. Mezi tím je totiž propastný rozdíl. 

Zásadní dopad pandemie na chod soudů spočívá v potřebě omezit osobní kontakty. Jak mezi soudci a dalšími zaměstnanci soudů, tak i s účastníky řízení a jejich zástupci. To ale předpokládá kvalitní hardwarové i softwarové vybavení, dostatečnou kapacitu interní sítě pro realizaci videokonferencí a vzdálených přístupů do soudních systémů, odpovídající právní předpisy. Nic z toho není v dostatečné podobě k dispozici. A nic z toho si soudy nemohou opatřit samy. Jsou závislé na krocích zákonodárců, na ministerstvu a samozřejmě na rozpočtových prostředcích. Rozhodně nechci říci, že zmíněné instituce nechtějí činit potřebná opatření. Ale ta vyžadují nějaký čas. A také finance, kterých rozhodně není nadbytek.

Soudy tedy mohou za nynějších podmínek udělat dvě věci. Jednak vytěžit ze stávajících možností maximum a v kontextu s tím činit opatření pro co nejlepší organizaci práce a využití současného technického vybavení i procesních předpisů. A za další mohou (a také to dělají) ve vztahu k exekutivě a legislativě podrobně definovat, co potřebují zajistit pro co nejlepší zvládnutí pandemické situace.

Tím se dostáváme k ještě důležitější věci – jak by měla justice vypadat v budoucnosti? Řekněme za 10 let?

Vize mám moc ráda. A v tomto ohledu ji mám jasnou. Justice budoucnosti by měla být naprosto nezávislá, spravovaná vlastním orgánem, nikoliv výkonnou mocí. Neměla by řešit, jestli má dostatek jednacích síní, počítačů nebo zapisovatelek, protože tohle všechno by bylo samozřejmostí. Naopak by měla mít k dispozici kvalitní procesní předpisy, respektive všechny právní normy by neměly být jiné než kvalitní. Proces výběru soudců bude takový, že v nejvyšší možné míře zajistí jejich vysokou úroveň. Plně vybavené a plně obsazené soudy dokáží zkrátit délku řízení ve všech agendách a sjednotit ji tak, aby byla pro občany všech regionů srovnatelná. A dokáží eliminovat nedodělky. A byť fandím využití techniky, tak zároveň doufám, že i za těch 10 a více let budou soudci stále lidé a ne roboti. Lidský rozměr se z rozhodování nesmí nikdy vytratit.

Jak jste připravena na jednání s politiky, které může být pro soudce „na hraně“?

Jsem připravena. Mám v této oblasti zkušenosti, vím, co chci komunikovat, a také si nemyslím, že by jednání se zástupci exekutivy a legislativy ohledně zajištění co nejlepších podmínek pro fungování soudnictví a co nejkvalitnějších předpisů mělo představovat problém. Samozřejmě u nikoho nehodlám vzbuzovat byť jen zdání toho, že bychom se mohli bavit ve stylu něco za něco. Ale otevřenou, a třeba i konfrontační, debatu vítám. Jen tak se dají věci řešit a posouvat. 

Dokonce mám v plánu nabídnout politikům diskusi nejen nad „nosnými“ otázkami. Ale i nad základními záležitostmi chodu soudů a práce soudců. Aby mohli této problematice co nejlépe porozumět. Berte to tedy prosím jako předběžné pozvání ke kulatým stolům a setkáním nad odbornými tématy.

Rovněž sledujeme stále častější snahy, z různých stran, o nátlak na soudce a o ovlivňování jejich práce. Jak je lze zvládat?

Opět velmi záleží na kvalitě výběru soudců. Na tom, aby se v taláru ocitaly dostatečně odolné osobnosti. Mediální nátlak, včetně různých vyjádření politiků a dalších „komentátorů“ soudních kauz, bychom prostě měli zvládnout odfiltrovat. Byť to, zvlášť u ostře sledovaných případů, rozhodně není jednoduché. A před kolegy, kteří takové kauzy projednávají a ustojí to, smekám. Jestliže dojde k pokusu o ovlivnění nebo k nátlaku ještě výraznějšími prostředky, tak je řešení asi každému jasné – okamžitě se bránit všemi zákonnými způsoby.

Chci ještě dodat, že soudce je nejen pod tlakem míněným v otázce. Naše profese s sebou nese každodenní psychosociální tlak jako takový. Dokonce v tak vysoké míře, že podle posledních výzkumů jsou soudci ve skupině pěti profesí nejvíce ohrožených syndromem vyhoření, což je stav, který WHO zařadila s účinností od května 2019 do Mezinárodní klasifikace nemocí. Soudci se s tímto tlakem vyrovnávají různě – někdo sportuje, někdo má kulturní zájmy, jiný je nadšený zahrádkář. V zahraničí a u jiných „ohrožených“ profesí se jako kompenzace zmíněného tlaku osvědčily i nástroje garantované státem. Jako je např. studijní volno nebo psychologická podpora. A já bych byla velmi ráda, kdyby se něco podobného podařilo zavést i u nás. Ve výsledném efektu by to bylo dobře především pro občany.

Co ze své dosavadní praxe považujete pro pozici ve vedení Soudcovské unie za nejdůležitější?

Veškerá moje praxe mi něco dala. I ta nesoudní, kdy jsem po skončení studií působila skoro čtyři roky jako právník na Nejvyšším kontrolním úřadu. Samozřejmě zásadní je právě letitá unijní zkušenost. A v jejím rámci to, že jsem se vždycky snažila s kolegy komunikovat, znát jejich názory, přání i problémy. S řadou z nich jsem byla v kontaktu i během letošního roku a takto nabyté zkušenosti jsou skutečně k nezaplacení. A nemohu zapomenout ani na práci v Kolegiu pro sociální záležitosti. Jeho tvůrčí prostředí a odborné i lidské diskuse představují naprosto dokonalý trénink. 

A jaká byla ve vaší praxi nejzajímavější kauza, kterou jste řešila?

Jsem celoživotní civilní soudce. Na okresním soudu jsem se věnovala pracovněprávním sporům, poté na krajském soudu obchodní prvostupňové agendě, tj. lidově řečeno „kauzám o miliony“, a nyní jsem už třetím rokem členkou odvolacího senátu se specializací na společné jmění manželů a podílové spoluvlastnictví. O zajímavé, někdy kuriózní, někdy bohužel až lidsky tragické případy, jsem neměla a nemám ve své praxi nouzi.  

Abych vážnou rovinu rozhovoru trochu odlehčila, tak popíšu kauzu z oblasti těch kuriózních ze samých začátků mé kariéry. Byl to doslova „spor o koryto“. O pískovcové koryto dlouhé dva metry, v ceně 10 tisíc korun. Dodnes si to přesně pamatuji. Žalobce tvrdil, že mu patří a že ho žalovaná (mimochodem byli blízcí příbuzní) protiprávně využívá na pěstování pelargónií, přestože je historicky určeno ke krmení ovcí. A chtěl ho vydat. Během řízení ale vyšlo najevo, že se na pozemcích žalované (šlo o bývalou zemědělskou usedlost) přesně takových koryt vyskytuje víc. A žalobce neměl tušení, které z nich by mělo být jeho. Dokonce se k téhle „prkotině“ odmítl jakkoliv vyjádřit. Logicky ve sporu neuspěl ani u mne, ani u odvolacího soudu. A aby si to nějak vykompenzoval, tak poté podal stížnost na svou advokátku i na advokátku protistrany a na žalovanou trestní oznámení…

Rozhovor s Liborem Vávrou vyšel minulý týden, ten s Tomášem Novosadem vyjde ve středu.

SDÍLET