Tlak na soudce jsem nikdy nepřipustil, říká Libor Vávra v prvním z rozhovorů s kandidáty na šéfa Soudcovské unie

Jan Januš

07. 10. 2020 • 06:00
KDO BUDE NOVÝM PREZIDENTEM SOUDCOVSKÉ UNIE? | Soudcovská unie měla mít na konci příštího týdne sněm, na němž by končící prezidentka Daniela Zemanová předala funkci nástupci či nástupkyni. Sněm sice kvůli epidemiologické situaci nebude, nového šéfa si ale unie v příštích dnech zvolí. Zájem vést ji dosud ohlásili tři kandidáti: od minulého týdne emeritní předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra (který Soudcovské unii již v letech 1996 až 2002 šéfoval), místopředseda zmíněného soudu Tomáš Novosad a soudkyně Krajského soudu v Praze Šárka Hájková. INFO.CZ jim položilo stejné otázky. Odpovědi od všech tří máme a postupně vám je nabídneme, začínáme s Liborem Vávrou.

S jakými záměry kandidujete na pozici prezidenta Soudcovské unie?

Především musíme pokračovat v práci na všech programových bodech, kterým se Unie léta kontinuálně věnuje. K tomu aktuálně přibude buď implementace novely zákona o soudech a soudcích, nebo, pokud ji parlament nepřijme, prakticky obratem musíme začít vyjednávat o nové verzi. Vyspělý svět je v krizi ekonomické, zdravotní, politické. Měli bychom tuto dobu využít k lepšímu informování o chodu výkonu spravedlnosti, o práci odborného aparátu a soudců. Nečekat na dotazy novinářů, ale aktivně přicházet s tématy z oblasti soudnictví. Myslím, že je na to paradoxně velmi vhodná doba. Nemine nás debata o možných změnách v „justiční mapě“, projekt na řadu let diskusí, který já vnímám nikoli jako primitivní cestu k rušení soudních pracovišť, ale hledání optimálního rozložení sil na daném území. Protože gigantické schodky státního rozpočtu dříve či později povedou k tlaku na naše příjmy, nebo, a to myslím bude ještě pravděpodobnější, na citelné snížení počtu soudců. Takový krok by některé malé soudy bez reformy vůbec nemusely přežít.

Proč jste se rozhodl o tuto pozici nyní usilovat?

Soudcovské unii jsem mnohé dlužen, díky ní jsem poznal stovky skvělých kolegů po celé republice, vzácné osobnosti v zahraničí, uvědomil jsem si, že soudce by neměl nikdy uvažovat lokálně, v rámci svého senátu, soudu či soudního kraje, ale výlučně o justici jako celku, protože její celková pověst a kvalita zase definuje jeho postavení ve společnosti. Díky Unii se více než čtvrtstoletí pohybuji v mediálním a politickém prostoru kolem soudní moci. Takže jsem se hodně naučil a chci své schopnosti zase nabídnout Unii zpět.

V soudnictví se v poslední době objevilo několik nepříjemných kauz jednotlivých soudců. Co s nimi lze dělat, aby neovlivnily důvěru v celou justici?

Nemlčet, neschovávat nic pod koberec, ihned reagovat. Aby bylo jasné, že jde o selhání jednotlivce, maximálně jeho nejbližšího okolí, ale nikoli celého stavu. Nejlepší však je takovým problémům předcházet. Aby kolegové včas poznali blížící se krizi třeba z vyhoření, což hrozí každému z nás, jsme pomáhající profese. Aby takový kolega hned vyhledal odbornou pomoc a neřešil své potíže jinak, na úkor práce a nejen své pověsti.

Jak by mělo podle vás české soudnictví dále reagovat na koronavirovou pandemii?

Správa soudu opatřeními vycházejícími z vládních rozhodnutí. Soudci kreativním využíváním procesních předpisů tak, aby práva šla.

Tím se dostáváme k ještě důležitější věci - jak by měla justice vypadat v budoucnosti? Řekněme za 10 let?

Podstatně méně formální procesní předpisy, zlomek textů v listinné podobě (jenom tam, kde si to složitost kauzy podle soudce či účastníka vyžaduje), vyšší míra dálkového přístupu účastníků k soudnímu jednání, v některých, dominantně advokátských sporech, elektronické sudiště bez klasického jednání, povinné datové schránky pro každého, aby se neřešilo, zda někdo o jednání ví, či ne (léta jsem nesoudil bezdomovce, který by neměl data v mobilu, konzervativně založeným spoluobčanům může i datové zprávy doručit pošta), stále větší zapojení odborného aparátu tak, aby soudci skutečně soudili…

Jak jste připraven na jednání s politiky, které může být pro soudce „na hraně“?

S politiky jednám od poloviny 90. let a troufám si tvrdit, že jsem ostudu nikdy neudělal. Dvě desetiletí jsem navíc stál v čele Obvodního soudu pro Prahu 1 a pak Městského soudu v Praze, kde na obou pracovištích se s politikou spjaté kauzy řeší více než kdekoli jinde. A doufám, že kolegové potvrdí, že já jsem k soudcům nikdy žádné tlaky nepropustil, že jsem se vždy snažil zajistit klid pro práci příslušného senátu. Třeba i tak, že jsem s účastníky, mimo jiné i s politiky, na jejich žádost jednal a jasně jsem vždy zdůraznil, že je vyloučené, aby se oni, ale i já či kdokoli jiný konkrétního soudce byť jen zeptali, „jak to vidí“.

Rovněž sledujeme stále častější snahy z různých stran o nátlak na soudce a o ovlivňování jejich práce. Jak je lze zvládat?

Především nemohu potvrdit, že by takových snah přibývalo. Jde vždy o jednotlivé izolované příběhy a mám pocit, že se s nimi dokáže justice až na výjimky vypořádat. Kde ten tlak skutečně přibývá, to je v mediálním prostoru. Razance některých novinářů v jejich hodnocení často velmi složitých skutkových a právních případů je o to překvapivější, že média sama čelí podobně razantním výhradám zase z jiných stran.

Co ze své dosavadní praxe považujete pro pozici ve vedení Soudcovské unie za nejdůležitější?

Jednoznačně předchozí zkušenost prezidenta Unie. Kdo tuto roli nepřijal, tak si může jen domýšlet, kolik úsilí a osobního volna spotřebuje. A pak také praxi „šéfa“ velkých justičních pracovišť. Protože prezident Soudcovské unie fakticky často zastupuje všechny soudce v republice, i nečleny, musí být tak osobou, která soudcovský sbor nerozděluje, v ideální případě spojuje, obrušuje krajnosti a vytváří pozitivní atmosféru ve svém okolí. A to se mi snad vždy dařilo.

A jaká byla ve vaší praxi nejzajímavější kauza, kterou jste řešil?

Nedávno jsem odcházel po obědě z restaurace a starší servírka na mě začala volat: „Pane doktore, jste to vy? Vy jste mi odsoudil syna!“ Očekával jsem nepříjemné pokračování a nasadil výraz velmi spěchajícího člověka. A ona pokračovala: „To už je let, on byl tenkrát mladistvý a věc byla úplně jasná. Také jste to rozhodl za pár desítek minut. Ale po vyhlášení rozsudku jste mu snad 20 minut domlouval a vyhrožoval. A víte, co se stalo? On už nikdy nic neprovedl. Tak jsem vám chtěla poděkovat.“ Pokorně doufám, že se mi něco podobného za těch 30 let povedlo vícekrát, jen jsem nepotkal ty maminky.

Rozhovor s Šárkou Hájkovou vyjde příští týden v pondělí, s Tomášem Novosadem ve středu.

SDÍLET