Daniela Zemanová končí v čele Soudcovské unie: Zřejmě musí přijít krize justice, až potom politici budou problémy řešit

 FOTO: Milan Bureš

Jan Januš

22. 09. 2020 • 06:00
Soudkyně Městského soudu v Praze Daniela Zemanová skončí v polovině října po šesti letech ve funkci prezidentky Soudcovské unie ČR a INFO.CZ při této příležitosti poskytla velký rozhovor. Mluví o proměně justice, o tom nakolik do ní vstupuje politika a ovlivňují ji prohřešky soudců, ale i o vlivu koronaviru na české soudnictví. První, „političtější“ část rozhovoru vychází v zářijovém čísle Magazínu I, tu druhou vám přinášíme na následujících řádcích.

V našich předešlých rozhovorech se některá témata stále opakovala a dá se říci, že se příliš neposunula dodnes. Proč například podle vás stále nemáme Nejvyšší radu soudnictví?

Nejdříve odpovím na první část otázky - proč Soudcovská unie prosazuje své záměry často dlouhou dobu. Protože tyto záměry vyžadují změnu zákona nebo zcela nový zákon. My jsme nepolitická moc, nemáme pravomoc navrhovat změny zákonů, nepodílíme se na jejich přijímání. A při jednání s politiky jsme omezeni způsobem, který jsem již popsala (První část rozhovoru „Politické dohody jsem uzavírat nemohla“, publikujeme v zářijovém čísle Magazínu I - pozn. redakce).  

A Nejvyšší rada soudnictví - nelze ji prosadit bez politické vůle a ta tu není. I přesto, že nám političtí představitelé neumí přednést jejich vizi, jak vyřešit letité a systémové problémy, které nyní spadají do kompetence ministerstva spravedlnosti, ale to je neřeší, řešit nebude a ani z povahy nemůže. Subjekt typu Nejvyšší rady soudnictví by při dobrém nastavení jeho složení a kompetencí mohl. Považuji to za nezodpovědné vůči celé společnosti. Tímto přístupem politici vystavují společnost tomu, že nejdříve musí zřejmě přijít velká krize soudnictví a potom teprve budou závažné systémové problémy řešit. Ale krizi soudnictví odnesou nejvíce účastníci řízení, občané České republiky.

A proč tak dlouho trvá práce na potřebné legislativě, jako jsou třeba nové procesní kodexy?

Já to přičítám nedostatku kontinuity na ministerstvu spravedlnosti. To řídí a koordinuje přípravné práce, jejich výsledek pak prosazuje. V případě velkých kodexů trvá příprava kvalitního podkladu více let, než trvá funkční období jednoho ministra spravedlnosti. Proto většina z ministrů spravedlnosti nevynakládá velké množství času a energie na něco, co nebudou moci představit jako výsledek své práce. A pokud to dělají, nemají jistotu, že jejich následník dlouholetou práci použije a bude v ní pokračovat. Zatím se ministři spravedlnosti chovají spíše opačně. Změnit to může jejich zodpovědný přístup k rozpracovaným záměrům. 

V závěru vašeho mandátu se justice pozměnila kvůli koronavirové pandemii. Co si z ní podle vás vezme?

Získali jsme více zkušeností s používáním prostředků dálkové komunikace v soudním řízení - videohovorů, videokonferencí. Mohli bychom tím snížit počet odročených jednání, měli bychom se zamýšlet nad tím, zda neúčast důležité osoby nelze vyřešit tímto způsobem. To však předpokládá, aby soudci měli k dispozici spolehlivé prostředky dálkové komunikace. V tomto směru máme velké rezervy, kromě nedostatku techniky dochází například často i k výpadkům internetu v celé soudní soustavě. Obecně bychom se měli lépe připravit na situace, kdy účastník či svědek nemůže být osobně přítomen u soudu, ale jeho účast lze zajistit tímto způsobem.   

V souvislosti s pandemií a možnou navazující krizí se nyní rovněž mluví o možném snižování platů soudců. Proč je to nepřijatelné?

Není to nepřijatelné, to je jen často mediálně používané a nepravdivé tvrzení. Platy soudců jsou u nás navázané na platy pracovníků v nepodnikatelské sféře. Když klesnou tyto platy, sníží se i platy soudců, jen s určitým zpožděním. Takže můžeme diskutovat o tom, zda platy soudců odvozovat od jiného ukazatele. Možných modelů je více. To, co je nepřijatelné, je, aby politici zasahovali do platů soudců bez závažného důvodu, nepředvídatelně. Například proto, že soudy budou rozhodovat o žalobách proti státu. Pokud klesnou příjmy všech profesních skupin placených státem, úměrně tomu mohou klesnout i příjmy soudců - to je jednoduché.

Co sama vnímáte jako svůj největší úspěch ve funkci? To, že se zpřehlednil a zpřesnil způsob výběru nových soudců?

Otázkou jste si i odpověděl. Ano, roztříštěnost výběru soudců jsem vždy považovala za jeden z nejzávažnějších problémů, zabývala jsem se jím od počátku svého působení v různých funkcích Soudcovské unie. Nyní je ve Sněmovně návrh novely, která je kompromisním řešením a velmi doufám, že bude přijata. Také jsme se velmi snažili o to, aby byl důvěryhodnější výběr soudních funkcionářů, hodně jsme o tom diskutovali s ministerstvem spravedlnosti a považuji za úspěch, že ministerstvo nyní obsazuje výběrové komise důvěryhodně. A mám radost z toho, že jsem prosadila přijetí Otevřeného souboru etických dilemat soudce. 

Naopak se ještě nepovedlo prosadit institut emeritního soudce. Vnímáte, že po vás zůstává ještě nějaký další „dluh“?

Slovo dluh chápu ve smyslu, že jsem slíbila k určitému datu něco prosadit a nestalo se tak. Nic takového necítím. Při vstupu do druhého funkčního období jsem zejména stála o to, aby unie zůstala jednotná, a to se podařilo. Institut emeritního soudce se snažili prosadit již moji předchůdci a já jsem v jejich práci pokračovala a posunula ho výrazně kupředu. Dál bude pokračovat můj nástupce či nástupkyně, ostatně jako v ostatních dlouhodobých záměrech unie. 

Zdá se, že se v poslední době nahromadilo několik „soudcovských“ kauz. Co je s nimi možné dělat?

Každé selhání soudce je zásahem do důvěryhodnosti soudnictví. Individuální selhání není možné zcela eliminovat, ale musíme se snažit neustále snižovat pravděpodobnost jejich vzniku. Jednak funkčním kárným řízením a potom co nejlepším procesem výběru soudců. Funkční kárné řízení podle mého názoru máme. Vždy je co zlepšovat, ale jsou to spíše jednotlivosti. Výběr soudců je dlouholetý dluh ministerstva spravedlnosti a zákonodárné moci vůči moci soudní. Pevně věřím, že bude v blízké době splacen a sněmovna přijme novelu zákona o soudech a soudcích, která výběr soudců upravuje. Z naší strany je nutné aktivněji pojmenovávat jednotlivá selhání, jejich příčiny. Potlačovat falešnou solidaritu. Soudcovská unie vypracovala a letos zveřejnila již zmíněnou pracovní pomůcku pro soudce, nazvanou Otevřený soubor etických dilemat soudce, která nám má pomoci zvýšit citlivost vůči různým situacím, rozpoznat etický problém, položit si včas otázky, které nám pomohou se zachovat správně. 

Jsou obecně nastavené etické standardy dostatečné?

Náš zákon o soudech a soudcích obsahuje velmi podrobné etické povinnosti soudce. Jakýkoliv soudce se může inspirovat etickým kodexem Soudcovské unie a již zmíněnou pracovní pomůckou – Otevřeným souborem etických dilemat soudce, který je velmi konkrétní. Dále máme k dispozici několik mezinárodních dokumentů obsahujících etická doporučení pro soudce. Úprava je tedy dostatečná, musíme ji jen používat. Je nutné si uvědomit, že etická pravidla nejsou až na výjimky „tvrdě“ vymahatelná, většina z nich je založena na dobrovolném respektování. Soudcovská unie se o to dlouhodobě a intenzivně snaží.

Co říkáte v tomto ohledu na nový etický kodex, který navazuje na ten Soudcovské unie a stojí za ním nový předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy?

Vypracování návrhu etického kodexu, ke kterému by se přihlásili všichni soudci, žádala skupina GRECO. V našem organizačním systému soudnictví je to ale prakticky neproveditelné. Etický kodex pro soudce nemůže autoritativně vypracovat a vydat ministerstvo spravedlnosti. To by byl nepřípustný zásah moci výkonné do moci soudní - soudy také nevydávají etický kodex vlády. O tom není sporu, je to též obsahem mnoha mezinárodních dokumentů. Všeobecně závazný etický kodex soudců mohou mít jen ty státy, v nichž je zřízena Nejvyšší soudcovská rada jako legitimní zástupce soudní moci. Ani Německo a Rakousko, které mají stejný ministerský model správy justice jako my, jednotný a všeobecně závazný etický kodex soudců nemají. 

Nicméně skupina GRECO toto pominula, snažili jsme se tedy splnit její doporučení v nejvyšší možné míře. To znamená, že vznikla ad hoc skupina složená ze zástupců soudcovských rad různých soudů a ta vypracovala tento návrh. Scházela se na Nejvyšším soudu, současný pan předseda v ní byl aktivní a nyní tento návrh logicky reprezentuje. K samotnému obsahu - vychází z etického kodexu Soudcovské unie a též ze zákonem formulovaných etických povinností soudců, nelze mu tedy nic vytýkat. Je ale důležité si uvědomit, že nemáme instituci, která by ho mohla za všechny soudce přijmout, jeho přijetí bude tedy spíše symbolické. Ale každý etický dokument povzbuzuje diskusi, to je ten největší přínos. 

Zájem o to stát se vašimi nástupci zatím ohlásili tři soudci, Šárka Hájková, Tomáš Novosad a Libor Vávra. Chápu, že je to těžké, ale máte mezi nimi favorita?

Není to těžké, mám favorita. Ale nebudu to komentovat veřejně. Volby do vedení Soudcovské unie jsou její vnitřní záležitostí, mediální zájem jim neprospívá, spíše naopak, to se v minulosti mnohokrát potvrdilo.

Co dalšího teď plánujete?

Nic zvláštního a převratného. Jsem soudkyně, budu se snažit co nejlépe soudit. Věnovat se své rodině. Organizační a systémové záležitosti v soudnictví mě budou vždy zajímat, jsem připravená se jim v rámci Soudcovské unie věnovat i bez jakékoliv funkce. 

Jak se za posledních šest let proměnila justice? Nesnaží se do ní postupně více vstupovat politika? Jaké bylo pro prezidentku Soudcovské unie jednání s politiky? S kterým ministrem spravedlnosti se Daniele Zemanové jednalo nejlépe. A jak hodnotí současnou obměnu vysokých soudních funkcionářů? To všechno přečtěte v zářijovém čísle Magazínu I.

SDÍLET