Ani PES nezastaví neustálé svátky. Dnes je Světový den dětí, zítra zase pozdravů

Karel Havlíček

20. 11. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Zítra, v sobotu 21. listopadu, je v kalendáři uváděn trochu nenápadný svátek. Na první pohled se zdaleka nemůže rovnat jiným, natožpak v Česku, jež si listopadové dny připomíná především jako jubileum rodící se svobody a revolučního vzepětí, jemuž se dostalo doma i ve světě přívlastku „sametové“. A přitom i důvod vzniku onoho nepříliš zlidovělého sobotního svátku, který se sotva bude vítat slavnostními televizními pořady, vlajkami na veřejných budovách a projevy politiků, je vlastně sametový a nese v sobě humánní poselství. Přišli s ním bratři Michael a Brian McCormackovi před necelým půlstoletím a nazvali jej Hello World Day –Světový den pozdravů. 

Původní myšlenka byla antimilitaristická, protiválečná. Místo konfliktních střetů mírová setkávání. Místo bomb objetí. Pozdravme prvních deset lidí, které potkáme – známých či neznámých, usmívajících se i zamračených, mladých či starých, domorodců nebo cizinců: nic nezkoumejme, jen prostě pozdravme. Už téměř dvě stovky zemí celého světa mají s tímto svátkem nějakou zkušenost.

Se svátky to z hlediska právního u nás není nijak slavné. Máme svátkový zákon (zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu), který byl mimochodem už osmkrát novelizován, ale to je předpis, jehož název je jen o malinko kratší než jeho obsah. 

Sváteční dny mají různé osudy. Jsou-li spojeny s dramatickými událostmi v životě společnosti nebo s jejími významnými osobnostmi, prosperují, jestliže jsou opřeny o panující narativ, umírají na úbytě, nevyhovují-li vítězům. Někdy je to docela jednoduché: většina národa jistě nezpochybňuje dějinný význam sametové revoluce nebo třeba vzniku české státnosti. To jde ovšem spíše o ty nejdůležitější – státní svátky, které mají, jak říká důvodová zpráva k zákonu, „vyjadřovat základní milníky, kterými se ubíral vývoj státu do jeho současné podoby. Mají připomínat občanům tradice, ušlechtilé cíle a dějinné zvraty, na nichž je budována česká státnost.“ S těmi dalšími je to ovšem komplikovanější.

Na Komenského jsme si například doopravdy vzpomněli po dlouhé době. Někteří snad na to, že jeho mír zůstávající s touto krajinou stal se hymnickým. Většina ale jen proto, že distanční výuka možná až příliš (leč v nepravém světle) připomíná školu hrou: popravdě spíš hru než školu, neboť je hlavně čímsi distančním, zato mnohem méně výukou. Snad by se hodilo i Badmanovo: „Jsem stařičký ladič pian. Spíš pijan než ladič.“ Využili jsme tedy ruče půlkulaté výročí úmrtí Učitele národů (sic! – a to ještě nevíme, zda zemřel 15. listopadu, nebo 25. listopadu) a „oslavili“ je tvrdou kritikou školských poměrů v koronakrizi. Kritikou rozpolcené společnosti, takže říká-li jeden „hot“, říká druhý „čehý“, i kdyby „hot“ stokrát bylo správně. A obráceně. 

Připomínám, že Den učitelů, tedy zdejší oficiální oslava kantorské práce, je až v březnu (28. 3., kdy se Komenský narodil, pokud se ovšem nenarodil 18. 3.). Dále připomínám, že Světový den učitelů nebyl ani v březnu, ani v listopadu, nýbrž 5. října. A hlavně připomínám, že bychom ty naše kantorské hrdiny, kteří bojují nejen s džunglí před tabulí, ale hlavně se systémem, jenž na ně vrhá tunové balvany byrokracie, a s krizovou situací, měli oslavovat den co den. Nu, a jestli máte trochu zmatek v těch datech, přičtěte jej juliánskému a gregoriánskému kalendáři, za což ovšem ministr Plaga ani vláda výjimečně odpovědnost nenesou.   

Když se podíváte do kalendáře, zjistíte, že nějaký svátek (nemyslím jmeniny) připadne na každý den. A nestačí už jeden, aby se vešly do roka (nepomůže ani přestupný, ten den navíc toho mnoho nevytrhne). Když jsme u toho zítřka (soboty), můžeme po libosti slavit vedle připomínaného Světového dne pozdravů i Mezinárodní den filozofie nebo Světový den televize. A snad jste dnes, v pátek, nezapomněli na Světový den dětí – pokud ano, ani se nebudu ptát, jestli jste si připomněli na totéž datum připadající Den industrializace Afriky nebo s dramatickou, ba tragickou naléhavostí právě na tento pátek určený Světový den chronické obstrukční plicní nemoci. Jistěže v názvech leckterých těch oslavných či připomínkových dní najdeme věci vážné, ba nejvážnější. Ale umanutost, s níž se takto vyhlašuje kdejaká pitomost (a nemám na mysli recesistické svátky – vtip je solí země a Karel Čapek věděl, co činí, když tvrdil, že ten, kdo je dobře prosolen, vydrží dlouho čerstvý), abychom na ni dnes mysleli a zítra zapomněli, charakterizuje jistou infantilizaci lidstva.

Pak se ovšem snadno může stát, že zítra pozdravíme deset nahodilých chodců, ale dnes i pozítří se na ně budeme mračit. PES nás přitom sleduje a v mnohém nás omezuje. Není ještě dokonalý (někdy zdá se být vyloženým troubou – osvícenci by žasli, kdyby viděli, jak se k počítání lidí používají nákupní košíky) a jistě přišel o pár měsíců později, než měl přiběhnout. Měl by vrčet a štěkat a vůbec se vymezovat jasněji, abychom přesně věděli, jestli skutečně střeží naše bezpečí, nebo si jen tak hraje. Měli bychom však jeho pravidla respektovat, třeba proto, že „rouškismus“ – Mirek Topolánek má recht – je sice řízená stádnost, ale „zdraví těch druhých je přirozenou prioritou, ke které se každý zavazuje sám sobě“. Pokud nám různí poslanci, ministři, státníci a ex-státníci svým chováním naznačují, že zatímco pro lid je to myšleno vážně, u dvora má ten čoklík náhubek, aby náhodou nějakého prominenta při hře na slepou bábu nekousl, měli by si připomenout historii.

Ani ten PES nám ovšem nezakazuje, abychom se navzájem zdravili. Ne zítra. Stále. Ale zítra bychom s tím třeba mohli začít.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET