KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Nouzový stav za týden neskončí. To je jasné prakticky každému: vládě, která opakovaně žádá, aby byl delší; poslancům, kteří vládě napoprvé často nevyhoví, aby jí napodruhé vyhověli; opozici, která vládě nevyhoví z principu, aby jí potom vyhověla; občanstvu, které nouzový stav nemá rádo, ale vyhoví mu – lhostejno, zda z přesvědčení, z musu nebo ze strachu. V obecném povědomí je nouzový stav vnímán jako nějaká forma prohibice, kterou ovšem není.
Právo jej nedefinuje, leč charakterizuje jej v podstatě jako rámec, v němž se může odehrávat leccos. Vytvořili jsme si hlubokomyslnou konstrukci, která se v podstatě tváří, jako by vláda svým rozhodnutím nouzový stav konstituovala. A je nám celkem jedno, že to je pojmový nesmysl, protože ve skutečnosti vláda vyhlášením nouzového stavu jen reaktivně konstatuje, že je zle, ale zle by bylo (či nebylo), i kdyby tuto deklaraci nepřijala. Jinak řečeno: když budu mít kameny v močovodu, stav se nezmění okamžikem, kdy lékař řekne: „Panečku, máte tam šutrů, že byste z toho mohl postavit sypanou hráz.“
