V nouzovém stavu sklízíme plody schizmatu postfaktické společnosti. Co je jeho pravý smysl?

Karel Havlíček

13. 11. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Nouzový stav za týden neskončí. To je jasné prakticky každému: vládě, která opakovaně žádá, aby byl delší; poslancům, kteří vládě napoprvé často nevyhoví, aby jí napodruhé vyhověli; opozici, která vládě nevyhoví z principu, aby jí potom vyhověla; občanstvu, které nouzový stav nemá rádo, ale vyhoví mu – lhostejno, zda z přesvědčení, z musu nebo ze strachu. V obecném povědomí je nouzový stav vnímán jako nějaká forma prohibice, kterou ovšem není.

Právo jej nedefinuje, leč charakterizuje jej v podstatě jako rámec, v němž se může odehrávat leccos. Vytvořili jsme si hlubokomyslnou konstrukci, která se v podstatě tváří, jako by vláda svým rozhodnutím nouzový stav konstituovala. A je nám celkem jedno, že to je pojmový nesmysl, protože ve skutečnosti vláda vyhlášením nouzového stavu jen reaktivně konstatuje, že je zle, ale zle by bylo (či nebylo), i kdyby tuto deklaraci nepřijala. Jinak řečeno: když budu mít kameny v močovodu, stav se nezmění okamžikem, kdy lékař řekne: „Panečku, máte tam šutrů, že byste z toho mohl postavit sypanou hráz.“

To jsou nejspíš důvody, proč ani po mnohaměsíční kritice („řekněte nám, co se stane, když…“) normativní podmínky vyhlášení nouzového stavu jasné nejsou, ačkoliv by nepochybně být mohly. Bodejť by ne. Vždyť se naše slavné ústavodárství a zákonodárství, které proslulo tolika novelizačními pandemiemi, od minulého tisíciletí (duben 1998) nezmohlo ani na upřesnění ústavního zákona o bezpečnosti České republiky (s výjimkou drobné procedurální změny v roce 2000, která podstatu věci neřešila); a v podústavních předpisech krizového práva v principu také spíš najdeme hromadu formálních zdeúředních klišé, která věru žádnou krizi nevyřeší. 

Například „průřezovými kritérii“ se podle krizového zákona rozumí soubor hledisek pro posuzování závažnosti vlivu narušení funkce prvku kritické infrastruktury s mezními hodnotami, které zahrnují rozsah ztrát na životě, dopad na zdraví osob, mimořádně vážný ekonomický dopad nebo dopad na veřejnost v důsledku rozsáhlého omezení poskytování nezbytných služeb nebo jiného závažného zásahu do každodenního života – pokud máte pocit, že taková definiční norma k něčemu je, mohli byste se s tím přihlásit do nějaké soutěže.

Jen pomaličku se propracováváme k poznání, že vedle povodní a uragánu, což byly „před covidem“ jediné případy, kdy k vyhlášení nouzového stavu došlo, existují i jiné síly, jež nás do něj mohou uvrhnout. Teď to je obří epidemie. Mnozí odborníci se shodují, že ve srovnání s těmi, které nás čekají, zase tak obří vypadat nebude. Ale gigantické požáry, ničivá sucha, blackouty a bůhvíco ještě – klídek, na to budeme zase myslet až později, jako Scarlett, může-li být dnes ovšem parafrázována.

A tady máme to okřídlené: „řekněte nám, co se stane, když…“ Tohle „ono se stane“ by mělo okamžitě aktivovat nějakou první společenskou signální soustavu. Zdaleka nejde jen o to, co „se stane“, ale především o to, co uděláme (vláda i všichni ostatní), když „se to stane“, a jestli vůbec můžeme něco udělat, než „se to stane“. Před 112 lety se v západních Čechách otřásla země tak, že se měřicí přístroje zastavily na pátém stupni Richterovy stupnice, před pětatřiceti lety jen o půl stupně níže. Já přece netvrdím, že Milešovka vybuchne jako Vesuv nad Pompejemi. Já jen tvrdím, že kdyby někdo před rokem prorokoval, že v Česku nepotkáte otevřenou hospodu (snad jen na Vyšehradě), všichni by se mu vysmáli. Záplavy – možná, řekla by nám asi tehdy vláda. Ale pandemie? Prosím vás…

Vláda ostatně o nějaký nouzový stav dvakrát nestojí. To se jen tak říká. Vláda stojí o to, aby mohla vládnout. Aby mohla pružněji nakupovat (Jan Hamáček), „řízeně uvolňovat“ (Jan Blatný) a tak dále. Opozice může brblat a vymáhat přesnější scénáře (v tom má vláda dluh nemalý), ale popravdě řečeno – sklízíme plody vnitřního schizmatu postfaktické společnosti. Jestliže například politika „pružnějších nákupů“ závisí na tom, abychom žili v nouzovém stavu, není něco v totálním nepořádku? Znamená-li to, že za „normálního“ stavu nakupujeme nepružně, nespočívá přece řešení v tom, že „normální“ stav nahradíme stavem „abnormálním“, nýbrž v tom, že nepružný systém nákupů v jakémkoliv stavu nahradíme systémem pružnějším. 

Nebo si snad opravdu někdo myslí, že nepružné byrokratické systémy v jakékoliv oblasti za „normálního“ stavu zabrání gaunerům a pletichářům, aby je obešli? Jednak nezabrání (gauneři a pleticháři to s byrokracií vždy uměli lépe než poctiví občané a podnikatelé) a jednak jsme podle této „logiky“ v kleštích: buď nouzový stav a pružné řídicí procesy, nebo normální stav a nepružné řízení. Připadá vám něco z toho jako moudré řešení, důstojné společnosti třetího tisíciletí? Chceme opravdu racionálně, systematicky a inteligentně řešit krizi, nebo se jen řítíme k tupé prohibici, kořeněné jednou za čas „řízeným uvolňováním“?     

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET