Havlíček: Justice by mohla zrychlit díky „mladým“ sedmdesátníkům i létajícím soudcům

Karel Havlíček

10. 07. 2020 • 08:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Před několika dny vydalo ministerstvo spravedlnosti výroční statistickou zprávu o stavu české justice. Jenom shodou okolností jsem týž den slyšel, že se do profesního časopisu Soudce připravuje rozhovor s Mojmírem Putnou, protože Ctihodnost v letošním roce dovršuje sedmdesátku, což je věkový limit, který končí soudcovskou kariéru (s výjimkou Ústavního soudu) – a basta! Kdo Mojmíra Putnu, soudce Nejvyššího soudu, šviháka s krouceným knírem jako z dob dávné monarchie, nezná, zapamatoval by si ho snadno během prvního setkání, dokonce patrně během prvních vět. A zdaleka nejen kvůli tomu kníru, spíš pro neotřelé názory, pro soudcovskou zkušenost, která z něj prýští, pro schopnost vášnivých debat o justici i právu, zkrátka pro nepřehlédnutelnou osobnost. Ministerská statistika a zpráva o Putnově sedmdesátce zdánlivě nemají mnoho společného. Ovšem jen zdánlivě.

Napadlo mě v této souvislosti, jak to vůbec máme v justici s těmi osobnostmi a jak se k nim společnost chová. Jistěže nikdo není dokonalý, ale kdyby se vyzkoušela tahle otázka ve veřejnosti, obávám se, že by se našel (a to jsem asi optimista) možná jeden z tisíce, kdo dokáže třeba vyjmenovat sedm vrcholných představitelů soudnictví: předsedu a dva místopředsedy Ústavního soudu, předsedu a místopředsedu Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. Když se běžného občana zeptáte, kdo řídí soudnictví, s velkou pravděpodobností vám řekne, že ministryně spravedlnosti. Marie Benešová je politička a politici se bez mediální známosti neobejdou, v dobrém i zlém.

Justice naproti tomu převážně žije v jakémsi zvláštním mediálním stínu, který je jen stroboskopicky čas od času narušen informací o tom, jakého kárného provinění se dopustil ten či onen soudce, kdo byl jmenován do nějaké funkce nebo kdo právě soudí nějakou celebritu. Možná je to známka celkem slušně fungujícího právního státu, kde se soudci z převážné většiny chovají, jak se patří, nevstupují do stranické politiky, nedělají vylomeniny a neusilují o soudcokracii, ačkoliv se to někteří politici snaží naznačovat (nijak zvlášť se jim to nedaří, jen si nejsem jist, jestli hlavním důvodem je marné pátrání tam, kde není viník, nebo zda je to veřejnosti prostě fuk, protože ani netuší, co by ta soudcokracie vlastně měla být).

Možná ale je ten mediální stín tak velký, že některé údaje zapadnou v pološeru. Podíváme-li se do výroční zprávy, najdeme tam například přehled o věkové struktuře soudců. Zjistíme, že více než desetina (11,03 %) okresních soudců je ve věku 61–70 let (u přísedících, kde věkové omezení neplatí, je dokonce více než 63 % starších 60 let a nejsilnější skupinu tvoří „soudci z lidu“ nad 70). Na krajských soudech je čtvrtina činných soudců v nejstarší věkové kategorii (24,08 %) a z přísedících je 30 % starších 70 let. Na Nejvyšším soudu je asi 20 % soudců pod životní padesátkou, zbývající jsou zhruba po 40 procentech rozděleni mezi kategorii 51–60 a tu „putnovskou“ 60–70, na obou vrchních soudech není situace o mnoho odlišná.

Mládí vpřed a stáří na svá místa, říkávalo se ironicky v dobách politicky nekorektních. V justici je přece jen situace trochu odlišná od jiných oblastí. Soudce potřebuje vyzrát, nevystačí pouze se sebelepšími znalostmi práva ani s třeba dokonale ovládnutou procesní technikou, neboť jeho práce vyžaduje též hluboké pochopení lidské duše – vlastní i těch, o jejichž osudech má rozhodovat. Proto jsou tu stanoveny spodní věkové hranice pro možnost jmenování soudcem (ústavním soudcem), i když to, jak se shoduje komentářová literatura, někdy brání výjimečně nadaným jedincům vstoupit do justice o něco dříve. Samozřejmě, že je třeba bedlivě sledovat, aby soudcovský sbor měl přiměřenou věkovou strukturu. Ten náš stárne, což je přirozený proces. Ostatně – stárne celá společnost.

Nikdo asi v dohledné době nevymyslí ideální klíč k tomu, jak tohle vyřešit. Ale snad právě proto by se měly hledat alespoň dílčí kroky, které by mohly vést k nějakým pozitivním výsledkům, napadá mě, když si vzpomenu na vitálního, energického, vzdělaného a superzkušeného kníratého soudce Putnu. Ministerské statistiky se pyšní tím, že jsme zkrátili délku soudního řízení a zařadili se na sedmé místo v Evropské unii. Jestliže se ale podíváme na jednotlivé údaje, zjistíme, že například u okresních soudů v civilním procesu stále ještě ve čtyřech procentech případů trvalo vyřízení věci přes 1000 dní! Nedodělky pořád ještě reprezentují dost velký balík kauz.

Nemohli bychom být v té Evropě třetí? Nebo alespoň šestí (když už ne první)? Nepomohlo by třeba „nasadit rezervy“ tam, kde se potýkají s největšími počty nevyřízených věcí? Že rezervy nejsou? Ale jsou. Nevím, co bude za pár měsíců dělat Mojmír Putna, třeba má v plánu rybaření a okopávání mrkvičky. Ale třeba se on a někteří další „mladí“ sedmdesátníci s celoživotní soudcovskou zkušeností ještě necítí do starého železa. Je tu koncept Soudcovské unie, na kterém, pokud vím, dlouhodobě pracuje jedno z jejích kolegií, vedené Šárkou Hájkovou – projekt emeritního soudce, jenž by umožnil takovou zálohu nasadit.

Je zde představa létajících soudců, o které mluví třeba předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal. Jsou tu nápady, které by nás v pomyslných evropských dostizích o nejrychlejší justici mohly posunout o pár příček výš, než je to zatracené sedmé místo, aniž by zrychlení šlo na úkor spravedlnosti.

Tak na to jsem si vzpomněl, když vyšla výroční statistická zpráva České soudnictví 2019 a když mi někdo řekl, že soudce Putna letos po třiačtyřiceti letech skončí. Jinak bych to v onom mediálním stínu, v němž žije česká justice, možná ani nezaznamenal.      

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET