Havlíček: Zeman byl při jmenování šéfa Nejvyššího soudu nezdvořilý. Že vybral podle sebe, je ale v pořádku

Karel Havlíček

22. 05. 2020 • 08:00

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Prezident republiky ve středu jmenoval nového předsedu Nejvyššího soudu. Obecná veřejnost v Česku popravdě řečeno tyto personální novinky příliš neřeší, i když jsou sebevýznamnější. Mnohem populárnější jsou tu politici, ekonomové, ekologové, epidemiologové či lékaři, kteří se ovšem zase nemohou ani zdaleka svou všeobecnou známostí rovnat sportovcům, zpěvákům či hercům. O to právníkům – natož potom soudcům – jít nemůže.

 

Pro právnickou obec je jméno, které padlo, možná překvapivé. Ne proto, že by snad šlo o osobnost do této chvíle v těchto kruzích neznámou – Petr Angyalossy prošel dráhu od okresního soudu až na nejvyšší soudní instanci, stal se soudcem ad hoc za Českou republiku ve společném kontrolním orgánu Eurojustu a vedle ryze soudcovské práce si během svého působení na Vrchním soudu v Olomouci vyzkoušel i roli tiskového mluvčího, takže po desetiletí patřil k soudcům, kteří se nejčastěji objevovali na televizních obrazovkách, v rozhlase, tisku i na internetových portálech. Jakási překvapivost je spíše dílem několika příznačných faktorů doby.

Diskuze se především točí kolem transparentnosti. Pod tímto heslem kriticky vystoupila zejména Soudcovská unie. Druhou stranou téže mince je neukojená zvědavost. Ta ovládla relativně menší složky médií – ty, které se primárně či speciálně zabývají právem (a které evidentně těžce prohrávají co do zájmu s ekonomickými, ekologickými a teď i epidemiologickými rubrikami). Oba zájmy mají mnoho společného (transparentnost je jaksi ideově důstojnější, zvědavost úplně přirozeně lidská) a jsou celkem pochopitelné.

Situace, jak známo, pramenila z toho, že v souvislosti s obsazením funkce předsedy Nejvyššího soudu padalo ve sdělovacích prostředcích několik jmen. Organicky vycházel jako jeden z předních adeptů místopředseda Roman Fiala, který v předchozích zhruba třech měsících po odchodu Pavla Šámala na Ústavní soud (tzn. právě v podivné době koronavirového nouzového stavu) působil jako úřadující šéf instituce. Vypadalo to tak, že dlouholetý náměstek se může posunout o příčku výše, podobně jako před časem Michal Mazanec na Nejvyšším správním soudu.

Ministryně spravedlnosti (a prezidentova poradkyně) Marie Benešová tento názor evidentně nesdílela a na přelomu roku doporučila do této funkce Roberta Fremra, 1. místopředsedu Mezinárodního trestního soudu. Pak blíže nejmenované zdroje potvrdily v médiích, že hradními kancelářemi v této souvislosti koluje jméno Jiřího Pácala, člena trestního kolegia Nejvyššího soudu, a před několika dny paní ministryně v rozhovoru pro Lidové noviny prohlásila, že sice zůstává u svého původního favorita, ale přitakala, že výborným kandidátem by byl i předseda trestního kolegia František Púry.

Tipů, návrhů a doporučení bylo více, neboť politika se ani ve formě názorové diskuse neodehrává vždy jen na silně nasvícené scéně. A obsazení místa první Ctihodnosti mezi rovnými nepochybně politikou je, takže výroky o politizaci téhož jsou jen donáškou dříví do lesa. Ostatně také záleží na tom, v jaké rovině o politice mluvíme. Když nový předseda Nejvyššího soudu po svém jmenování prohlásil, že vždy věřil v apolitičnost justice, lze mu dát nepochybně za pravdu přinejmenším v tom, že soudnictví nesmí podléhat tlakům politických garnitur, tedy že za žádných okolností nesmí být politicky stranické. Zároveň však nelze pominout, že právo i státní soustrojí a dělba moci v něm jsou vždy přímým produktem politiky.

Pan prezident po týdnech lánského tajnůstkářství řekl, že vybíral ze čtyř kandidátů, z čehož plyne, že přinejmenším jeden z těch výše uvedených mezi nimi nebyl. Jak to celé probíhalo, se třeba jednou dozvíme z prezidentských pamětí. Možná – vzhledem k tomu, že stál při slavnostním jmenovacím aktu nově jmenovanému předsedovi po boku – se ukáže, že měl nejlepší argumenty Pavel Šámal, který na počátku roku, když nastupoval na Ústavní soud, prohlásil, že mu prezident slíbil, že bude „silně přihlížet“ k jeho návrhům v otázce nástupce v předsednické funkci. A možná to také bylo úplně jinak.

Vrátíme-li se k úvodu, je otázkou, jestli je nějaké překvapení namístě. Z prezidentské pracovny zkrátka zaznělo rozhodnutí, které připomíná pověstné Augustinovo kazatelské „Roma locuta, causa finita!“ (na čemž nic nemění, že Augustin to takhle doslova nikdy neřekl, a navíc – v dnešní době je mnohdy leckomu podsouváno, že řekl to či ono, aniž by se vážně někdo zajímal, jak to ve skutečnosti bylo).

Článek 62 písm. f) Ústavy České republiky praví, že prezident jmenuje předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, přičemž jeho rozhodnutí není v tomto případě vázáno na kontrasignaci. Jak uvádějí renomované komentáře, není výkon této prezidentské pravomoci podmíněn ani návrhem jiného orgánu. O nějaké ústavně závazné proceduře nenajdeme slovo. Tedy: nerozhoduje tu spolupodpis premiéra, nerozhoduje návrh vlády nebo ministra, nezavádí se zde povinný souhlas Senátu ani jiná konstitucionální pojistka.

Ostatně – za téměř tři desítky let historie tohoto státu jsme zažili poměrně neortodoxní a v mnohém se lišící výběr předsedy Nejvyššího soudu ve všech dosavadních případech (Otakar Motejl, Eliška Wagnerová, Iva Brožová, Pavel Šámal), bez ohledu na to, kdo právě zaujímal prezidentský stolec. Ani na tom ovšem není nic tak nevysvětlitelného. Takto byl jemný mechanismus dělby moci se svými balancemi a brzdami zapsán do Ústavy. Jedna z nejvýraznějších postav krátkých dějin Nejvyššího soudu ČR Eliška Wagnerová pro ČT24 lapidárně řekla: „Náš ústavní systém je postaven na tom, že jmenování předsedy Nejvyššího soudu je výhradní pravomocí prezidenta. Všichni prezidenti jmenovali předsedy tak, že o tom nebylo žádné referendum mezi soudci.“

Je dokonce třeba říci, že těch osm slůvek (včetně předložky a spojky), která tvoří obsah zmíněného ustanovení, nemluví o tom, že by prezident byl ve výběru vrcholných funkcionářů Nejvyššího soudu omezen pouze na členy tohoto soudu, nýbrž prostě jen na soudce obecně. Teprve před 15 lety Ústavní soud závazně vyložil, že „tato jmenovací pravomoc prezidenta republiky se vztahuje nikoliv k okruhu soudců přidělených k jakémukoliv soudu, ale pouze k okruhu soudců přidělených k Nejvyššímu soudu platným rozhodnutím ministra spravedlnosti, vydaným po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu.“

Mimochodem: v disentním vótu se tehdy proti tomuto výkladu jednoznačně vyslovil i dlouholetý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský mj. s argumentem, že tu výše vzpomínanou (pro příznivce omezování prezidentských pravomocí kýženou) a v textu Ústavy výslovně absentující pojistku nelze takovým výkladem do základního předpisu státu vsunout (P. Rychetský se kriticky stavěl k tomu, že „většina pléna Ústavního soudu dospěla k závěru, že v případě pravomoci prezidenta republiky podle čl. 62 písm. f/ Ústavy nejde o výlučnou pravomoc prezidenta, ale o pravomoc, kterou sdílí s dalším státním orgánem, konkrétně v daném případě s předsedou Nejvyššího soudu.“). Znovu ovšem platí: Roma (v tomto případě Ústavní soud) locuta, causa finita. Prezident to respektoval.

Pokud mám mluvit o překvapení, jednoho nemilého jsem se ale přece jen dočkal. Jestli je pravda, že stávající místopředseda (navíc v uplynulé době, jak již bylo řečeno, úřadující hlava nejvyšší soudní instituce) nebyl ke jmenovacímu aktu pozván, je to podle mne – velmi gentlemansky řečeno – krajně nezdvořilé. Netuším, co tomu říká oficiální protokol, a ani mě to nezajímá, protože etiketa stejně není nic jiného než formalizovaný kousek etiky, a jakmile etiku formalizujete, leckdy se dočkáte jen toho, že přestane být etikou. A samozřejmě uznávám, že v ústavních normách o tom není ani slovo, takže – co na tom sejde, že ano?

Petru Angyalossymu, novému předsedovi Nejvyššího soudu, upřímně přeji do příštích let hodně sil, elánu a úspěchů. Jsou v zájmu nás všech. Justici – včetně její vrcholné instituce – čeká hora úkolů.           

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

 

SDÍLET