Máme právo volit i v karanténě! Ta debata připomíná Mnoho povyku pro nic i U nás v Kocourkově

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | V posledních dnech se strhla mela kolem voleb. Až by se mohlo zdát, že volební demokracie zase jednou, po delší době, slaví úspěch. Politici, vysocí úředníci a přední odborníci se nadšeně začali zabývat řešením otázky, jak umožnit osobám v karanténě účast ve volbách. Dokonce je to mela v jistých ohledech právnická a legislativní. Tak tedy k tomu.

1. Karantéňané a nechodiči. Především je třeba konstatovat, že volební právo nepochybně patří k absolutní špičce základních politických práv. Patří k ní ovšem se vším všudy, zůstává tedy právem, ale protože si většina recentních demokratických právních států potrpí na to, aby byly spojovány se základními právy, leč do nějakých základních povinností občanů se jim příliš nechce, neboť to není úplně komfortní a mohlo by to ubírat volební body, spokojujeme se i u nás prostě s tím, že u volební účasti v procentech si tak zhruba vystačíme s nějakou třicítkou či čtyřicítkou (senátorům se zdává o dvacítce), padesátka je mimořádnou událostí a vyšší čísla bychom snad ani nepotřebovali. Proč polovina nebo dvě třetiny občanů k volbám nechodí, celkem neřešíme. Teď přece řešíme karanténu. 

Všechny důležité (i mnohé nedůležité) politické strany na to mají kované experty. Aby ne. Z nezbytného nadhledu je jasné, že na volebních nechodičích se příliš vydělat nedá, ale kolem karantény se v politickém divadélku za přítomnosti kamer lze vyřádit. Shakespeare by to možná sarkasticky nazval „Mnoho povyku pro nic“, čímž – přísahám – vůbec nechci snižovat význam toho, aby ti karantéňané, kterým na volbách vskutku záleží, mohli jít hlasovat.

Kalousek má pravdu, vyhráno nemá opozice ani zdaleka

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital