Máme právo volit i v karanténě! Ta debata připomíná Mnoho povyku pro nic i U nás v Kocourkově

Karel Havlíček

31. 07. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | V posledních dnech se strhla mela kolem voleb. Až by se mohlo zdát, že volební demokracie zase jednou, po delší době, slaví úspěch. Politici, vysocí úředníci a přední odborníci se nadšeně začali zabývat řešením otázky, jak umožnit osobám v karanténě účast ve volbách. Dokonce je to mela v jistých ohledech právnická a legislativní. Tak tedy k tomu.

1. Karantéňané a nechodiči. Především je třeba konstatovat, že volební právo nepochybně patří k absolutní špičce základních politických práv. Patří k ní ovšem se vším všudy, zůstává tedy právem, ale protože si většina recentních demokratických právních států potrpí na to, aby byly spojovány se základními právy, leč do nějakých základních povinností občanů se jim příliš nechce, neboť to není úplně komfortní a mohlo by to ubírat volební body, spokojujeme se i u nás prostě s tím, že u volební účasti v procentech si tak zhruba vystačíme s nějakou třicítkou či čtyřicítkou (senátorům se zdává o dvacítce), padesátka je mimořádnou událostí a vyšší čísla bychom snad ani nepotřebovali. Proč polovina nebo dvě třetiny občanů k volbám nechodí, celkem neřešíme. Teď přece řešíme karanténu. 

Všechny důležité (i mnohé nedůležité) politické strany na to mají kované experty. Aby ne. Z nezbytného nadhledu je jasné, že na volebních nechodičích se příliš vydělat nedá, ale kolem karantény se v politickém divadélku za přítomnosti kamer lze vyřádit. Shakespeare by to možná sarkasticky nazval „Mnoho povyku pro nic“, čímž – přísahám – vůbec nechci snižovat význam toho, aby ti karantéňané, kterým na volbách vskutku záleží, mohli jít hlasovat.

2. Pečovatelé a měniči. Není ani tak důležité, kdo se začal ptát na osud karantéňanů jako první – jestli opoziční partajníci, političtí marketéři, novináři, politologové, nebo jestli to hned na začátku také napadlo aktuální vládu a její exekutivní údy. Když se zeptáte, stejně bude každý tvrdit, že na pásce byl o prsa dřív než ostatní. Podstatné je, že jakmile ten problém zazvonil ve veřejném povětří, stali se ze všech kritiků vládní moci obětaví pečovatelé o volební právo karantéňanů, zatímco její příznivci se postavili na stranu striktního výkladu ústavy a volebních zákonů řkouce, že k výjimkám, kdy aktivní volební právo ze zákona vykonávat nelze, právě karanténa patří. 

Podle reakcí veřejnosti a zejména médií vyjevilo se však těm druhým záhy, že taková pozice je sice možná v souladu s dosavadními interpretačními zvyklostmi, ale výhodná rozhodně není. Stali se z nich tedy měniči a během kratičké doby přinesli na veřejné tržiště košík nabídek: drive-in, speciální volební místnosti, výjezdní volební komise, hlasování v zastoupení. Pečovatelé na to v zásadě kývnou, což je chvályhodné, jen si budou dělat srandičky z měničů, že najednou tak obrátili. To je zajisté přípustná kritika, zároveň ale patří přiměřená sláva měničům za pochopení faktu, že zastávám-li nějaký názor, avšak najde se lepší, není změna vlastního pohledu nic nekalého. Říkám-li „přiměřená“, pak proto, že ať chcete, nebo nechcete, připomíná to všechno trochu „Obrácení Ferdyše Pištory“ s podpisem Františka Langera a Karla Poláčka.

3. Pozičníci a opozičníci. Pozičník je ten, kdo má v rukou palcát politické moci. Opozičník je ten, kdo má v ruce klacek s jasným účelovým určením: mydlit pozičníka hlava nehlava. Ne že by to tak jednoduché v demokracii být mělo, ale v současné podobě progresivně liberální demokracie euroatlantického střihu to tak prostě je, jen se obě hluboce rozštěpené strany konfliktu nemohou dohodnout, kdo je rychlošípovec a kdo černojezdec. Společenský mír mezi oběma kluby je v nedohlednu. Dokud to bude trvat, není nejmenší naděje, že bychom se příště dostali do lepší situace. Řešení nespočívá ve zrušení politické pozice a politické opozice. Nespočívá ani v tom, že by si měly padnout do náručí. 

Řešení je v tom, že se demokracie vrátí od blbých paralelních monologů hluchých k moudré diskusi naslouchajících. Protože k tomu hned tak nedojde, musíme počítat s tím, že se ještě nesčíslněkrát objeví skupinka nějakých nevinných karantéňanů, kolem kterých budou do hlav pozičníků a opozičníků bušit palcáty a klacky, zatímco problémy k řešení budou uplývat v čase, až zase nezbude než závažné změny v právu prohnat nějakým superzrychleným způsobem parlamentní mašinerií. A to už, omlouvám se, k dramatické tvorbě přirovnávat nebudu, neboť srovnatelná story mě nenapadá. Leda snad zase ten Poláček. Jmenuje se to „U nás v Kocourkově“.  

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET