Kalousek má pravdu, vyhráno nemá opozice ani zdaleka

 FOTO: ČTK

Vratislav Dostál

30. 07. 2020 • 12:14
KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | „Já si strašně přeji jednu kandidátku hodnotově ukotvených stran od středu doprava, chci, aby to byl vítězný projekt, který zemi vrátí demokratickou vládu,“ říká v obsáhlém rozhovoru pro aktuální vydání týdeníku Echo bývalý lidovecký předseda a zakladatel TOP 09 Miroslav Kalousek. A správně dodává, že i když se lídři všech stran nakonec nějak dohodnou, ani zdaleka to nebude znamenat, že mají vyhráno. Předcházet tomu musí pochopení současné sociální reality.

Kalousek moc dobře ví, o čem mluví, ostatně patří mezi nejzkušenější politické hráče. Musí si také podobné pokusy o integraci moc dobře pamatovat, česká politika něco podobného zažila v čase opoziční smlouvy. A neskončilo to zrovna šťastně. Tato zkušenost nabádá zúčastněné aktéry, což mi nedávno v krátkém sledu potvrdili v rozhovorech předseda ODS Petr Fiala i předseda Pirátů Ivan Bartoš, k maximální opatrnosti. To hlavní je ale ještě v něčem jiném, má to několik vzájemně provázaných rovin. Tak předně: Česko je malé, všichni se tady nějak známe z několika hospod či škol. Jedním z důsledků pro českou politiku je, že se tady namísto ideové a programové debaty vedou mnohdy osobně motivované spory. Což si Kalousek také uvědomuje: „dominantním problémem těchhle spojovacích procesů jsou osobní ambice a osobní animozity.“

Pokud tvrdí, že mu teď záleží na tom, aby vznikla možnost pro vítěznou koalici demokratických stran, nepochybně se najde celkem dost lidí, kteří mu připomenou, že to byl v posledku on, kdo svým manévrem před více než deseti lety, tedy založením TOP 09, započal dezintegraci pravice. TOP 09 sice v prvních volbách, kterých se zúčastnila, uspěla, což krátkodobě umožnilo pravici udržet se u moci, z dlouhodobého hlediska na to ale doplatila. Kalousek si s sebou vzal celou řadu lidí z KDU-ČSL, která následně vypadla ze sněmovny, přetáhl část voličů ODS a navíc koalicí s Věcmi veřejnými legitimizoval nově se rodící populistické a protestní formace. Zbyla pachuť a spousta zlé krve. Navíc platí, že co Kalousek a spol. tehdy zaseli, dnes sklízí Andrej Babiš.

Tím to ale ani zdaleka nekončí. I kdybychom pracovali s hypotézou, že jsou staré křivdy už přece jen zapomenuty, pravici čeká několik dalších překážek. Tou první jsou krajské volby. Ač se Kalousek snaží veřejnosti vsugerovat tezi, že v nich zase o tolik nejde, podle něj dokonce o síle jednotlivých stran neřeknou vůbec nic, řada politiků i voličů bude jejich výsledek považovat minimálně za signál. Ostatně už několik měsíců jsou krajské volby ve veřejném prostoru označovány za test, který naznačí potenciál koordinovaného postupu pravice ve volbách. Pokud opozice v krajských volbách neuspěje, chuť postupovat společně o rok později ve volbách sněmovních bude u řady aktérů o poznání menší.

Za další: nejen Kalousek hovoří o vzniku dvou bloků, první by měl být složený z ODS, KDU-ČSL a TOP 09, druhý z Pirátů a Starostů a nezávislých. Ponechme nyní stranou, že se chce TOP 09 spojovat se subjekty, které v roce 2010 fatálně oslabila, klíčové totiž kromě samotné ochoty postupovat ve volbách koordinovaně bude, co takový tah přinese voličům. Anebo ještě jinak: klíčová otázka je, co vlastně kromě odstavení Babiše od moci pravice voličům bude nabízet? Dokáže se vůbec na věrohodném programu domluvit? Najde ODS s TOP 09 a lidovci dohodu na klimatické politice, na našem vztahu k Evropské unii, anebo na penzijní reformě, ze které nebudou profitovat soukromé pojišťovny, nýbrž právě důchodci?

Celé léto se pohybuji napříč republikou, už brzo o svých výpravách podám několikadílnou a podrobnou zprávu, nyní jen první předběžný závěr: lidem je naprosto ukradená debata plná falešného moralizování týkající se povahy komunistického panství, dokonce o ní ani nevědí, prakticky nikdo kromě několika novinářů už dneska neřeší, kdo byl nebo nebyl v KSČ. Co lidé naopak ještě pořád v živé paměti mají, je budování kapitalismu po listopadu 1989, utahování opasků, které bylo doprovázeno tunelováním a krachováním podniků, ve kterých pracovaly generace jejich příbuzných. Pokud se lidí na malých obcích zeptáte na jejich vztah k centrální politice, většinou jenom mávnou rukou a dodají, že jim stát zmizel z očí, případně že jim leda tak hází klacky pod nohy, řada z nich pak dodá, že to byl teprve Babiš, kdo udělal aspoň něco pro obyčejné lidi.

Takže: i kdyby se politické strany na koordinovaném postupu dohodly, i kdyby nalezly programovou shodu a vygenerovaly věrohodného lídra, který bude schopen ve veřejném prostoru vystupovat jako vyzyvatel a alternativa vůči stávajícímu premiérovi, ještě pořád to nebude znamenat, že mají vyhráno. Základní předpoklad úspěchu opozice spočívá v tom, že uloupne kritickou část současných voličů vládního bloku. Teprve až se pravici podaří voliče Babiše nalákat na svou stranu, což se jí v žádném případě nepovede v případě, že jimi bude opovrhovat, že bude ohrnovat nos nad jejich problémy, motivacemi a životními prioritami, teprve pak se začne rodit aspoň naděje na změnu.

Pro začátek postačí, když si lidé na pravici přiznají, že své poražené neměl pouze komunismus, ale také polistopadové poměry, že těmto lidem nezbylo v posledku nic jiného, než aby se ve svých životech zařídili po svém, aniž by jim stát a tedy to, co Kalousek tak honosně nazývá demokratickou a hodnotově ukotvenou politikou, bylo jakkoli ku prospěchu. Je třeba si přiznat, že to v očích těchto lidí v žádném případě nebylo tak, že krizi politiky započali voliči, kteří opustili tradiční politické strany, nýbrž přesně naopak. Oprávněně získali postupem času dojem, že je v politice nikdo nezastupuje, že se politická třída stará ze všeho nejvíc o svůj vlastní profit. Poohlédli se tudíž jinde, těží z toho navzdory rozličným skandálům Babiš. Tím nemá být řečeno, že jde o správnou volbu. Ale o tom zase jindy.

SDÍLET