Postfaktická demokracie v českém pojetí: Volby nejsou rovné a bílé vesty píšou petice proti odborníkům

 FOTO: Profimedia

Karel Havlíček

09. 10. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Česká varianta aktuálního vnímání demokracie a právního státu přináší mnohé specifické jevy. Začněme příkladmo prvními rouškovými volbami v dějinách této země.

Volby kreativní. Volby se nekonají jako dosud ve dvou dnech, volič nemusí dorazit do volební místnosti a tam pěkně za plentou vhodit svůj hlas do urny. Můžete přijet autem o dva dny dříve, můžete si k vlastnímu prahu pozvat komisi volebních zakuklenců, kteří se potí ve skafandrech, pole možností je téměř nedozírné. Zároveň se hodí rychle na to zapomenout, protože volební zákon je speciálně ušit jen pro tyto volby – příště to bude jinak. Nebo stejně, ale to ještě nevíme. V každém případě: jsou-li volby demokratickým svátkem, pěkně jsme si je tentokrát oslavili od středy až do soboty, a to v době, kdy jsou oslavy v podstatě tabu.

Volby koaliční. Ve volbách už nevolíme konkrétní politické subjekty – strany a hnutí, nýbrž volební koalice. To má tu přednost, že se nikdo nemusí titěrně piplat nějakou analýzou profilů subjektů, které je tvoří, neboť to stejně nemá cenu. Chcete volit například křesťanskou konzervativní partaj? Můžete, ale musíte ji vzít v balíčku. Jako když se za reálného socialismu nedala koupit krkovička, pokud jste si k tomu nevzali ještě kus předního a bůčku. Navíc se k tomu v každém kraji přidá nějaká místní specialita – tlačenka, klobáska, haše a podobně. Volební koalice je lepší než vládní koalice: rozmarnému voliči nedává příliš na výběr a vůdčí koaliční síla se nemusí tolik klepat, jestli se bůček a haše vůbec do voleného sboru dostanou.

Volby nerovné. O nich už jsem v této rubrice obsáhle psal a vracím se k nim ve svém komentáři v říjnovém vydání nového Magazínu I, takže to nehodlám umanutě rozvádět. Statistici a politologové jistě spočítají, kolik voličských hlasů bylo nutno získat k účasti v zastupitelském sboru a v krajské „vládě“ v jednotlivých krajích. Bude to tentokrát ovšem trvat mnohem déle. Vzhledem k výše uvedenému koaličnímu charakteru voleb nepostačí několik jednoduchých početních operací. Kraje mají nesrovnatelné počty voličů, takže karlovarský hlas má úplně jinou váhu než třeba středočeský. Navíc v rámci volebních koalic nikdy přesně nezjistíme, kolik hlasů musel získat bůček a kolik haše, aby byla zvolena krkovička. 

Nepřinášíme světu ovšem jen zásadní inovace volebního práva. Stáváme se lídry v mnoha dalších oblastech postfaktického demokratického života. Jen namátkou a jen v souvislosti s covidem:

Nemáme žluté vesty, neopičíme se po Francii. Máme však bílé vesty. Zatímco ty žluté vyrážejí do ulic, halasí na náměstích a sem tam házejí kamením a zápalnými lahvemi, aby vyjádřily protest „obyčejného lidu“, naše bílé vesty sepisují otevřené manifesty revoltujících osobností (ideální kvalifikace – mediální známost; specializace a profese nerozhoduje) proti odborníkům (většinová kvalifikace – epidemiolog, hygienik, lékař se specializací na respirační choroby atd.; obecná známost se předběžně nevyžaduje). Nové, dosud netušené využití petičního práva.

Experti tvrdí, že nemáme dost telefonistů, a proto nestíháme trasovat, i když na konci července tehdejší ministr zdravotnictví v Právu prohlásil: „Trasovat už umíme.“ Nový ministr si před několika dny pozval krajské šéfy hygieny z Liberce a Plzně, aby jim lál za to, že trasují špatně. Proto přejdeme na sebetrasování. To je v Česku, známém velmi laxním postojem k autoritám a právu, téměř jistě ten nejspolehlivější způsob, jak zjednat v trasování pořádek. Zatím naštěstí nikoho nenapadlo obnovit funkci domovního důvěrníka, který by každý den obešel všechny domácnosti s teploměrem a nahlásil výsledky.

Informační entropie ve veřejném prostoru není v našem podání výsledkem chybné vzájemné komunikace mezi vládními činiteli, jak se snaží naznačit oponenti současného režimu, nýbrž naopak vysoce uvážlivým projevem demokratické politiky. Na rozdíl od mnohých sousedů, kteří přijímají silná restriktivní opatření jako prevenci, zvolili jsme politiku reaktivní. Přijímáme tedy opatření k událostem, které se již staly, a neprudíme občanstvo zbytečně. Jisté je, že touto cestou jsme předhonili v koronaviru na hlavu už i Španělsko. Jsme evropská jednička!

Naši činitelé se nehádají mezi sebou, nýbrž omezují se na popírání svých vlastních prohlášení, což svědčí o vysoké politické kultuře. Ministr zdravotnictví na počátku týdne prohlásil, že v pátek budou přehodnoceny dosavadní regulace, ale nic výraznějšího se nestane. Ve středu pravil, že v pátek oznámí zásadní opatření,  k čemuž pak ve čtvrtek došlo. Co oznámí dnes, to já ještě nevím, což není důležité. Hlavně jestli to ví on.

Jak říkám. Postfaktická demokracie. Nejdřív nastanou nějaká fakta, potom uvidíme a nakonec o tom třeba necháme i hlasovat.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET