Pravidla rošťárny: Prezident a premiér nikdy netrefí rychlost, ministři si cinknou a soudy brání exekutivě ve rvačkách

 FOTO: Michal Šula / Mafra / Profimedia

Karel Havlíček

25. 09. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | „Řiďte se pravidly!“ zaznívá v těchto dnech snad častěji než kdy jindy. Jednou jako laskavý otcovský apel, jindy jako odborné doporučení, tu a tam s trochou výhružného tónu v backgroundu – podle toho, kdo to říká, kdy to říká a proč to říká. Že by se pravidly někdo o to více řídil, to se ani tak moc nevidí, zato je jich čím dál víc. Třeba následující – interpretační – jsou velmi aktuální a ukazují, jak správně vnímat dnešní realitu. 

1. V pondělí rezignoval ministr Vojtěch, v úterý už začal úřadovat ministr Prymula. Všechno proběhlo podle předpisů, i když premiér s prezidentem se zhostili svých pravomocí takovým fofrem, až to některým politikům a komentátorům na chvíli vyrazilo dech – ale hned ho nabrali a tu podezřelou rychlost začali tepat. Předtím zase několikrát kritizovali, že odvolávání a jmenování ministrů trvá nějak moc dlouho.

Výkladové pravidlo: Hlava státu a šéf vlády vždy buď příliš pospíchají, nebo se hrozně loudají.

2. V souvislosti s tím předvedl moderátor veřejnoprávní televize tablo ministrů zdravotnictví za uplynulých 30 let. Není to tak složité, na každém ministerstvu mají schodiště nebo chodbu (většinou obé, neboť jinak by se to nikam nevešlo) s kompletní výstavou portrétů. Ministrů zdravotnictví prý bylo od prosince 1989 dvaadvacet. Ministrů spravedlnosti úplně stejně. Ministrů kultury 20, školství 19, dopravy 19, průmysl a obchod, místní rozvoj a vnitro jich měly po 18, finance, zemědělství, životní prostředí a obrana po 17, práce a sociální věci 15, zahraniční věci 14. Na něco jsem určitě zapomněl a na informatice byli jen tři, takže to nemá cenu počítat, a kromě toho se v různých ministerských funkcích střídali i „zastupující ministři“, nebo si některé resorty na určitou dobu pod sebe shrábl premiér. Podle bontonu je tedy třeba ministra přibližně po roce a půl vyhodit. Těm, kteří vymezený čas překročí, je nutno přiřadit nějakého zimního krále (například na obraně je rekord osm dní, na spravedlnosti 13 dní atd.).

Výkladové pravidlo: V politice nejde přece o trafiky, nýbrž o sebeobětování.

3. Vláda a ministerstva vládnou podle ústavy a stařičkého kompetenčního zákona. Teoreticky. Někdy se to tak semele, že prakticky vládne ministerstvo zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Jindy se to semele jinak a vláda vládne podle krizového zákona. Přirozená tuzemská hravost umožňuje téměř libovolné střídání těchto možností. V tom se skrývají i báječné příležitosti pro panující mocenskou pozici, zatímco opozice si musí vystačit s tím, že prosazuje, aby vládl někdo jiný. Z nedostatku invence občas alespoň požaduje aktivaci Ústředního krizového štábu, ale do něj bývá připuštěna jen zřídkakdy.

Výkladové pravidlo: Jádrem dělby moci není u nás nějaký tupý formalismus, nýbrž improvizace.

4. Improvizace povýšená na princip vyniká tím, že si jednotliví hráči místy přebírají party, nebo se o to alespoň pokoušejí. Z toho mohou vznikat milé rozmíšky a foglarovští ježkové v kleci. Nový ministr zdravotnictví hned v prvním projevu začal řídit školství. Originální česká verze Fridays for Future. Ministr školství nesměle kníkl, že učit by se přece jen mělo. Pak si pánové cinkli, protože na sebe mají mobily. To je jedna možnost (tzv. konsensuální). Jiná kauza: Když například mají pošťáci rozvážet roušky, dostanou balíky po 50 kusech, ale každému seniorovi jich mají dodat jen pět. Pošta, místo aby si ruče zřídila speciální zdravotnické pracoviště, na kterém s pomocí automatů pracujících v přísně sterilním prostředí a pod dohledem kvalifikovaných epidemiologů (na každou poštu nejméně jeden zastánce roušek a jeden odpůrce) rozpáře padesátikusové balíky a nadělá z nich pětikusovou nevakuovanou sekanou, ani nepřevleče pošťáky do modrobílých sestřičkovských uniforem a roušky nastrká do schránek! Státní ústav pro kontrolu léčiv křísne poštu po hlavě. Ministr vnitra majzne státní ústav. Resorty si navzájem začnou vyhrožovat soudem. To je druhá možnost (tzv. wrestlingová). O seniory ani o školáky nejde. Jde o moc.

Výkladové pravidlo: Soudy nepotřebujeme primárně k ochraně právního státu, nýbrž k tomu, aby se exekutiva neporvala navzájem.   

5. Postupně se tak dále posouváme ke stavu, kdy exekutiva bude rozhodovat jen jaksi provizorně, a každou věc bude přezkoumávat soud (což je trochu eufemistické – my už v tom stavu prakticky jsme). Soudy si o to nikdy neříkaly, aspoň co já vím, ale strážci čirého progresivismu si to přejí víc než Werich se Sovákem výběr uspořené libry. A pro strážce čirého konzervativismu je to zase ideální příležitost mluvit o soudcokracii. O tu sice nejde, ale umělé tlaky na judicializaci veškerého života (už dávno jsme přivykli myšlence, že soud může přezkoumávat třeba výsledky maturit, ačkoliv Komenského by nejspíš ranilo) sílí a sílit budou.

Výkladové pravidlo: Abychom konečně v něčem získali kýžený světový primát, je třeba zrušit celou exekutivu a rovnou se se vším obracet na soud.

Pravidel rošťárny jsou stovky. Neberte je doslova. Jednak u nás žádná pravidla doslova nebereme. A hlavně: Ještě to tady není. Tedy – ono už to tady je, ale ještě ne úplně. Tedy – skoro úplně, ale ještě můžeme dělat, že to tak úplně není. To máte jako s druhou vlnou covidu…

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET