Právnická slova roku: „krizové opatření“, „zakazuje se“ a „výjimka“. Kam nás vede plovoucí prohibice?

Karel Havlíček

25. 12. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Dnes je Boží hod vánoční. Svátek je to v křesťanském světě nepopiratelný: ani v minulém režimu nikoho nenapadlo, že by 25. prosinec neměl světit, byť jsme v rámci primitivního ateismu v kalendářích vynechávali Boha a psalo se „1. svátek vánoční“, což nepomohlo ani ateismu, ani křesťanství, ani ničemu jinému, jak už to u primitivních -ismů bývá. Když jsme u těch zvláštních svátků, které si přes všechno (po sněhu většinou ani památky; pohádek je sice nekonečno, ale ty dobré už byly natočeny dávno; stromky nehoří, neboť jsou ozařovány umělým světlem; až k letošnímu podivnému experimentu, při němž kol plastových smrčků zvadle posedávají nejužší rodiny v rouškách, neboť nám je nadělen společenský lockdown) uchovávají důstojnost, něhu a intimitu, chci se vážně omluvit, protože si dovolím ve svém pravidelném pátečním komentáři několik poznámek spíše v tónu obvykle každodenním než božíhodovém.

1. Jistě jste si povšimli, že celý svět opět začal vyhlašovat „nejpoužívanější slova roku“. Vyhrávají „bezprecedentní“, „koronavirus“, „pandemie“ a další podobné pojmy, což se dalo čekat. Covidová pandemie je nesporně obrovský globální problém, který – řekněme si to otevřeně – má dvě stránky. Jedna spočívá v tom, že jde skutečně o velký malér veřejného zdraví a odvozeně též ekonomiky a dalších sfér společenského života, druhá v tom, že se vše odehrává v přímém přenosu. Jestliže se slovo „bezprecedentní“ začne používat den za dnem k označení téhož jevu (ačkoliv týž jev opakováním bezpochyby ztrácí bezprecedentnost), vyrobíme „slovo roku“ raz dva. Je bezprecedentní, když musíte v rámci zpravodajství denně sledovat, jak někdo někomu strká klacík do nosu? A to ještě můžeme být rádi, že se výtěr provádí nasálně!

2. Kdybychom si ovšem jako zdroj vzali českou Sbírku zákonů, byl by výsledek poněkud jiný. A protože v současném entropickém světě může kdokoliv vyhlásit cokoliv (což bylo na počátku zajisté bezprecedentní, ale stává se to běžným zvykem), vyhlašuji zde právnickými slovy roku 2020 v České republice pojmy „krizové opatření“, „zakazuje se“„výjimka“.

3. Jakmile začne legislativa používat slova tohoto typu, je třeba zavětřit nebezpečí. A jakmile se jich ve velkém chopí exekutiva, měly by se zvony nechat znít. Příliš velká obliba těchto pojmů má totiž erektivní účinky – nikoliv ovšem na poli lásky, nýbrž v tom, že přirozeně zvedá na kdejaké cestičce směrovky ke stavu, pro který právní dějiny mají přiléhavé označení prohibice

Tu charakterizuji (dovolím si přitom využít závěrů, k nimž docházím v publikaci Osudné vynálezy lidstva) jako vytvoření umělého problému tím, že je zbytečně zakázáno jednání dříve běžně a přirozeně respektované, povolené či tolerované nebo přikázáno jednání dříve běžně a přirozeně zakázané či netolerované, a následně je tento prohibiční zákaz nebo příkaz násilně prosazen. Tvrdím, že prohibice je vždy dříve nebo později ideologicky zabarvena, byť se často předkládá k věření jako výraz nových poznatků vědy. Tvrdím, že prohibice vždy paušalizuje, což znamená, že vedle věcně zdůvodněných zákazů vtahuje do hry i zákazy neodůvodněné (když se kácí les, létají třísky). Tvrdím, že prohibice nesnáší kritiku. Tvrdím, že prohibice má tendenci odchylovat se postupně od deklarovaného cíle a zastřeně směřovat k usurpaci většího dílu moci. Z čehož nikoho neobviňuji, jen poznamenávám, že to vždy tak bylo.

4. Krizových opatření už je víc než mraků o víkendech. Jestliže se nějaký stav vleče a nemá konce, dříve či později přijde na přetřes otázka, zda je to ještě něco mimořádného, zvláště když různí rozumbradové dávno vědí, že „už to nikdy nebude jako dřív“. Pokud nám někdo na začátku nějaké nové situace říká, že řádná pravidla neexistují (protože jde přece o bezprecedentní záležitost), a tudíž je nutno přijímat krizová opatření, lze mu laskavě věřit (laskavost je nutná k tomu, aby se jeden neptal, zda s tou novou situací přece jen nebylo možno počítat, byť třeba ne v detailech). Pokud situace dlouhou dobu pokračuje, už není nová (natož pak bezprecedentní) a krizová opatření by měla být nahrazena stabilními prospektivními pravidly.

5. To, že se tato společnost spokojuje s plovoucí prohibicí, kdežto význam skutečného práva zatlouká, vede mne k závěru, že přinejmenším pro letošek by bývalo bylo přiléhavější opět v rámci nějakého -ismu (totiž právního nihilismu) přejmenovat při vší úctě Boží hod vánoční na Boží dopuštění. Všechna krizová opatření už dávno mohla být přetavena v několik srozumitelných a jasných ustanovení zákona. Hospodští i muzikanti by věděli, kdy mohou točit (jedni pivo, druzí písničky) a kdy mají čistit trubky, spolky by pochopily, kdy se mohou skutečně spolčovat, maškarní plesy by se nekonaly v době, kdy všichni nosí masky permanentně, a občanstvo by přestalo vymýšlet ptákoviny, jak obelstít krizovou normotvorbu tvořenou ještě většími ptákovinami. 

Jako obvykle: dalo by se pokračovat. Ale nechci. Je Boží hod vánoční a potom štěpánský sváteční den, neděle a krátký týden pro mnohé tradičního a zaslouženého nicnedělání, zakončený ještě k tomu silvestrovským, tentokrát spíše virtuálním tichým ohňostrojem naděje, že brzy bude lépe. Ideální příležitost k zamyšlení, jak do příštího roku vykročit správnou nohou. Třeba to napadne i naše normotvůrce. Pokud bychom totiž zase vyrazili jen pod prapory s nápisy „Zakazuje se“ a „Výjimka“, ani se mi nechce naznačovat, kam bychom došli.     

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET