Soudy by měly problémy kvůli pandemii rozhodovat rychle a definitivně. Jinak je jedno, co vláda dělá, glosuje Václav Vlk

KOMENTÁŘ VÁCLAVA VLKA | Vzpomínáte na tu slávu z jara? Právník Ondřej Dostál se stal hvězdou na poli zdravotnického práva, když se mu podařilo dosáhnout zrušení čtyř opatření ministerstva ohledně omezení volného obchodu a maloobchodu. Stát se ale nevzdal, hnal to k Nejvyššímu správnímu soudu a ten vše otočil.

Ze sporu o podstatu věci se stal spor o kompetence. Vím, že existují, a vím, jaký mají smysl. Také vím, že takové rozhodnutí je špatné. Přináší totiž jen zprávu, že je jedno, co vláda dělá, protože soudy to nerozhodnou v rozumné době a už vůbec ne meritorně. Nalézání práva tímto „časovým“ stylem, tedy s hledáním „proč to nejde teď definitivně rozhodnout“, je u opatření, které trvalo několik dní a ničilo životy milionů, podle mého názoru nepochopení poslání soudnictví. Správný verdikt měl rozseknout věc definitivně, ne se utopit v procesních tancích. Ne vždy je forma přednější než obsah.

V Brně zůstaňme. Nejvyšší státní zastupitelství vydalo pochvalnou ódu na justici a její osazenstvo, jak v té extrémní pandemii bojuje a nasazuje a neohroženě vykonává každý jeden pracovník svou práci a tím se vše tváří v tvář ohrožení zvládlo. Tiše přitom zapomnělo na advokáty, jako by byli z jiné planety a na chodu justice se nepodíleli. Tak se advokáti pochválili sami. Celá vsuvka jemné sebestřednosti všech zúčastněných mi připomněla jiné období. Období strašlivé krize, kdy vytryskl pohár díků a dojetí nad chrabrými hrdiny. Vzpomínáte? „Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už miliony. Snad všichni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme.“ Nebo moje oblíbené: „Přišli včas, jak legendární vojska z dávných kronik. Zvítězili. Nyní sedí v hloučcích u harmonik, mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik.“ Tyto patolízalské, eufemistické a připitomělé verše plní českou literaturu a vykazují úplně stejný znak jako chvála z Brna. Ignorují osvobození třetiny země v roce 1945 úplně jinou armádou, která dodržela dohodu a pak naši zemi  vyklidila. Důsledky známe. Milá justice, advokátů je na to souzení třeba početně více a nemají žádnou moc, jen právo říkat co chtějí. Bez nich ale není spravedlnost, tedy justice. Vyklizení pole advokáty si asi taky nepřejete, tak jim alespoň věnujte tichou vzpomínku.

Jsou to ale jen takové galantní šarvátky bystrého jazyka v naší zemi. V zásadě tu právo platí, dodržuje se a ani největší nápady politicko-bojovného charakteru nemají větší trvání. Ne tak tomu na Slovensku. Vedle modelu charakterizujícího totalitní státy (po propuštění z nesmyslné vazby tě po pokusu o sebevraždu hned na ulici znovu sebereme a šoupneme tam) už dochází k úmrtím pro zanedbání péče. Odsud to ale vypadá, že počet mrtvých, co se zasebevraždili, a podezřelých, co jsou jako podezřelí zavření roky, je trošku vysoký. 

V důvěře, že u nás snad bude největší problém srandovní zákaz cestování mezi okresy, za který konečně potrestají celé osazenstvo tramvají v Ostravě, přeji krásný týden.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital