Tisícovka za nezákonnou vazbu je směšná. Stát by se měl nevinným omluvit a bez komplikací zaplatit, navrhuje Lukáš Trojan

Lukáš Trojan

18. 11. 2020 • 06:00
TRESTNÍ POLITIKA LUKAŠE TROJANA | Je známo, že trestní legislativa trpí řadou neduhů. Nejde o dílčí nedostatky, nad kterými se shodne celá odborná obec, ale o vady systémové. Ty se odstraňují těžce a bolestivě, o čemž svědčí, že ani v tomto volebním období se nedočkáme nového trestního řádu. Osobně této skutečnosti nelituji. Trestní řád z roku 1961 je sice záplatovanou normou, ale víceméně funguje. Asi stárnu, ale revoluční změny kodexů přijímám s čím dál větší nevolí. Za sebe bych se spíše než cestou zcela nového trestního řádu vydal cestou komplexní novely, která odstraní překonané instituty a lehce zmodernizuje trestní řízení. Schválně používám termín zmodernizuje a nikoliv zrychlí. 

Rychlost soudního řízení, obzvláště v trestním právu, je falešná modla. Ve všech fázích řízení by nemělo docházet k neodůvodněným průtahům, ale to je asi tak vše. Soud by měl vést řízení klidně a uvážlivě tak, aby se s věcí důkladně seznámil. Dostatečný prostor by měli dostat všichni účastníci řízení – obžaloba, obhajoba, poškození. Bohužel v posledních letech vládne, především soudům, diktát rychlého rozhodování, a to i v řízeních, kde se rozhoduje o lidské svobodě. Jakékoliv kvaltování s sebou nutně přináší chyby. Ty vedou paradoxně k prodloužení soudního řízení, neboť verdikt musí být napraven v navazujícím řízení. V horším případě končí nespravedlivým, případně až nezákonným rozhodnutím.

Zde již nastupuje odpovědnost politická. Stát totiž nese odpovědnost za rozhodnutí, která jsou nezákonná. Odpovědnost státu je upravena zákonem č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stát, v dané agendě reprezentovaný ministerstvem spravedlnosti, tedy nese odpovědnost za škody, které soudy způsobí svojí rozhodovací činností. Jde o téma do značné míry tabuizované. Stát rozhodně nepostupuje vůči osobám, které poškodil, s přehnanou vstřícností. 

Jak celý proces probíhá? Na počátku stojí chyba, nezákonné rozhodnutí. Chyba se může stát úplně každému, nemělo by se ale jednat o chybu vedenou zlým úmyslem či zjevnou neodborností. Systém trestního soudnictví stojí naštěstí na několikastupňovém přezkumu a díky tomu se daří pochybení, ve většině případů, zachytit a napravit. 

Bohužel i v případech, kdy je právo nakonec nalezeno, zůstane i za nevinným člověkem často několikaletý proces, kdy čelil nezákonnému trestnímu stíhání. V případě, že se jedná o tzv. medializovanou kauzu, pak vyjma samotného procesu je trestně stíhaný člověk vystaven společenskému tlaku a zostuzení. Jedná se o grandiózní a v převážné většině případů nevratný zásah do osobní i rodinné integrity člověka, společenského i pracovního postavení. Důsledky takového zásahu si prakticky vždy vybírají svoji daň na zdraví dotčené osoby a jejím psychickém i fyzickém stavu. Trestní obhájci jsou často svědky toho, jak se jejich klientům hroutí osobní i pracovní život, jsou svědky rozpadu rodin a jejich psychického strádání. Bohužel se stává, že stres a obavy, které provázejí trestní stíhání, si vyberou daň v podobě trvalé poruchy na zdraví či dokonce daň nejvyšší. 

Proč se expresivně rozepisuji o důsledcích, které trestní stíhání může přinést? Především proto, že tyto důsledky nejsou na první pohled patrné. Je přitom zcela nesporné, že zátěž, kterou samotné trestní stíhání nese, je pro dotčené osoby enormní.

Stát jednající prostřednictvím ministerstva spravedlnosti by měl v prvé řadě činit kroky, kterými bude předcházet samotnému vzniku škody a když už k ní dojde, měl by v co nejkratší době přistoupit k náhradě způsobených škod.

V rámci prevence má ministerstvo spravedlnosti z podstaty věci dosti zúžené pole působnosti. Nemůže, až na marginální výjimky, přímo vstupovat do běžících trestních řízení. Naproti tomu v rámci samotné náhrady škody má stát příležitost k radikálnímu zlepšení dosavadní praxe. 

Ministerstvo spravedlnosti při náhradě způsobených škod působí především jako obhájce fiskálních zájmů státu. Snaží se za každou cenu minimalizovat finanční plnění, které je stát nucen uhradit poškozeným subjektům. Jakkoliv je ochrana veřejných finančních zdrojů legitimní, nemůže se stát primárním cílem, který má ministerstvo spravedlnosti sledovat. Stát by měl v prvé řadě přistupovat k poškozeným empaticky a s pokorou. Řada z nich by jistě neuplatňovala finanční plnění, pokud by se jim stát za svoje pochybení soukromě či veřejně omluvil. Takové řešení nejenže není zátěží pro státní rozpočet, ale je především odrazem elementární slušnosti, kterou by měl stát vůči svým občanům zachovávat. 

Pokud je mi známo, tak podobný přístup není prozatím normou. Čeho se tedy poškození od státu dočkají? V prvé řadě mnohaměsíčního přezkumu svého nároku. Ministerstvo spravedlnosti je patrně na daném úseku personálně poddimenzované a není schopno v zákonné lhůtě o nárocích rozhodnout. Tato skutečnost nutí poškozené podávat žaloby na stát, které navíc byly tím samým státem zpoplatněny. Nemá smysl vést polemiku o skutečném motivu změny poplatkové povinnosti. Jedná se bariéru, kterou stát staví před osoby, které sám svojí činností poškodil. Nemá ani smysl detailně popisovat další a další kroky, kterými se stát snaží umenšit výši náhrady způsobené škody, ať již jde o neproplacení řady úkonů, které advokáti za klienta provedou a stát je tzv. neuzná, nebo výši částky, která je přiznávána za den strávený v nezákonné vazbě. Aktuálně se pohybuje v rozmezí tisíc až dva tisíce korun. Asi se nenajde nikdo, kdo by byl ochoten vyměnit den na svobodě za tisícikorunu. Obdobná situace panuje i u náhrady nemajetkové újmy, která pokud je vůbec přiznána, tak pouze v řádech desítek či stovek tisíc korun. 

Jaké je východisko z nastolené praxe? Ministerstvo spravedlnosti by se mělo proměnit z ochránce veřejné pokladny v partnera poškozených, který se jim jménem státu omluví, nahradí spravedlivě vynaložené náklady a restituuje způsobenou majetkovou i nemajetkovou újmu. To vše v přiměřené lhůtě a bez nutnosti žalob. 

Soudy by při rozhodování o náhradách za nezákonné trestní stíhání měly najít odvahu, v odůvodněných případech, přiznat poškozeným namísto ostudně nízkých částek odpovídající finanční náhradu, která alespoň částečně odčiní utrpení a nahradí ostudu a společenskou dehonestaci těchto osob.

Trestní právo nefunguje, jak by mělo. Příčinou je i neexistence dlouhodobé trestní politiky státu. Viceprezident Unie obhájců Lukáš Trojan, kerý je rovněž partnerem advokátní kanceláře tdpA a místopředsedou Kontrolní rady České advokátní komory, proto pro INFO.CZ každou lichou středu analyzuje souvislosti a navrhuje změny k lepšímu.

SDÍLET