V justici se to mele. I proto, že nová košťata dobře metou

Karel Havlíček

14. 08. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Tak se nám to, paní Müllerová, začíná v justici mlít, řekl by asi Josef Švejk. Během posledního roku jsou tu Václav Čapka a Luboš Dörfl v čele vrchních soudů v Olomouci a v Praze, na jaře nový předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy, na polovině krajských soudů čerství šéfové již instalovaní či právě v očekávání, tím pádem fungl neobnošená sestava Kolegia předsedů krajských soudů. Další změny ve funkcionářském kádru jsou na obzoru a za pár týdnů tu bude nové vedení Soudcovské unie. A méně viditelných změn jen třeba na postech místopředsedů krajského článku je celá hromada, ačkoliv to většinou neprávnická veřejnost nevnímá.

Soudní košťata se od jiných příliš neliší přinejmenším v tom, že když jsou nová, mají sílu a ostrost, která jim umožňuje zajíždět do kteréhokoliv malého růžku. Jelikož nechci být podezírán z nějaké ageové nevyváženosti, cítím nutkání podotknout, že stará košťata zase mají jiné přednosti – při jisté obrazotvornosti dalo by se říci, že se často mění tak trochu ve smetáky, jejich agenda je jaksi jemnější, zato pozorná k nejmenšímu detailu, jak se vlas koštěte dlouhým metením obrušuje a stává se ohebnějším. 

Přirozeně – řeč je jen o kvalitních košťatech a kvalitních smetácích. A hlavně: já, pěkně prosím, používám koště i smeták jen jako nadsázku, neb k prvnímu z nich výslovně (expressis verbis) a k druhému nějak oklikou (per analogiam) patří to hezké známé úsloví. Rozhodně termíny z oboru metařství ani v nejmenším nechci nikoho urazit. A pokud by se to přece stalo, ještě více prosím za odpuštění a hluboce se omlouvám.

V. Čapka záhy po svém jmenování vyslovil kritický názor k zápovědi opakování mandátu předsedů soudů, označil v této souvislosti nález Ústavního soudu, který je používán jako argument, za nešťastný a prohlásil, že v tom vidí „mrhání lidskými silami“. L. Dörfl, který neotřelou invencí proslul již ve svých předchozích pozicích, přinesl nedávno novinku dosud (aspoň myslím) nevídanou – „vyprázdnil“ funkcionářský mandát svého místopředsedy, kterého nemohl postihnout kárně. P. Angyalossy se hned zkraje svého působení vyjádřil, že když soud nebude pracovat bezvadně, použije i biče, vsadil na prosazování všeobecně závazného etického kodexu soudce a nostalgicky zavzpomínal na to, že Soudcovskou unii opustil proto, že nedokázala prosadit myšlenku Nejvyšší rady soudnictví. 

Za pár týdnů na pražský soudcovský trůn usedající J. Pokorná naopak prohlásila, že u Nejvyšší soudcovské rady vidí určité nebezpečí (kdyby ji „ovládla nějaká justiční klika, nedej bože napojená na nějakou politickou strukturu“), zato si dovede představit redukci počtu pražských obvodních soudů – z deseti „klidně“ na čtyři. Abych potvrdil to dobře míněné výše uvedené přirovnání (které pro jistotu nechci opakovat), několik let působící předseda Krajského soudu v Praze L. Drápal hovoří o potřebě speciálního soudcovského služebního zákona a ještě déle činný místopředseda Ústavního soudu J. Fenyk rovnou navrhuje zrušení vrchních soudů.

Neměli bychom ovšem zapomenout na skupinu právě (nebo v nejbližších měsících) funkce opouštějících. Jen příkladmo: L. Vávra (dosud ještě pražský soudní předseda) nabídl do oblíbené hry „chodí pešek okolo“ originální řešení spočívající v tom, že by se nerušily soudy vrchní, nýbrž okresní, R. Fiala (ještě několik měsíců místopředseda Nejvyššího soudu) patří již několik let k propagátorům ideje, že by bylo třeba vyhlásit legislativní vakace, protože zákonů už je moc.

To je jen několik příkladů nových, inovativních nebo naopak dávné myšlenky resuscitujících, v každém případě však provokativních námětů, z nichž plyne, že se v justici opravdu „něco mele“.

K tomu nutno připsat dvě důležité poznámky. Za prvé: téměř za všechny uvedené příklady „mohou“ server Česká justice a časopis Soudce, kterým za to podle mne patří čest a sláva. Za druhé: čestná duševní provokace nutící k zamyšlení je věc veskrze pozitivní, i když s tím či oním provokujícím názorem netřeba hned souhlasit. Netřeba s ním ale také hned nesouhlasit.

Osobně si myslím, že česká justice, ač krom slušných platů soudců nemá příliš na růžích ustláno, patří k nejlepším v kontinentální Evropě. Zároveň ovšem – a to bude možná znít kacířsky – řekl bych, že to je v mnoha ohledech spíše projev v těchto zemských šířkách a délkách zavedené schopnosti dobře improvizovat podle základní hudební linky. Souzení ale není jazz.

Organizace moci soudní rozhodně není ideální, o kvalitě procesního prostředí opřeného o zastaralé, mnohonásobně chaoticky novelizované soudní řády ani nemluvě. Noví i již zasloužilí soudní funkcionáři to podle uvedených náhodně vybraných poznámek vědí, byť zatím nejde o nějaký koncentrovaný názorový proud. Ti dobří či vynikající z loučící se garnitury to ovšem vědí také. Neměli bychom se jich jen tak zbavovat. Jinak to skutečně hrozí mrháním vysoce kvalifikovanými lidskými silami.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.  

SDÍLET