Vávra for President aneb To je ta dialektika

Karel Havlíček

06. 11. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Libor Vávra byl o víkendu zvolen prezidentem Soudcovské unie. Dozvěděli jsme se to v první polovině týdne, kdy byly sečteny hlasy. Ta volba má několik zvláštností:

1. Poprvé v dějinách tohoto soudcovského spolku kandidoval (po přestávce, kterou vynucují stanovy) jeho bývalý nejvyšší funkcionář. Zvyklosti panující v Soudcovské unii po desetiletí se mění. Dříve se jaksi by the way počítalo s tím, že si každý prezident spolku odslouží první funkční období, projde bez faktického protikandidáta plavmo do druhého a v jeho závěru přinese jméno svého nástupce. Proti němu někdo kandidoval, ale nikdo neuspěl. 

V poslední době je to jinak. Před třemi lety se jako reálný silný protikandidát prezidentky Daniely Zemanové překvapivě postavil Roman Fiala. Letos se tu při volbě sešli dva bývalí viceprezidenti (Šárka Hájková a Tomáš Novosad) a bývalý prezident Libor Vávra. Vávrovo vítězství lze vnímat jako překonání tuzemského klišé, že minulé vysoké funkce jsou dostatečným důvodem, aby byl jejich exdržitel vyloučen ze všech gymnázií na území c. a k. monarchie, jak kdysi říkával můj středoškolský profesor dějepisu. 

Teď je ještě třeba dojít k poznání, že ani současná vysoká funkce v jedné (např. státní) struktuře nevylučuje jejího nositele z možnosti být zvolen do vysoké funkce v jiné (např. spolkové) struktuře, jestliže jsou důsledně uplatněny jako rozhodující kritérium schopnosti kandidáta a demokratická vůle voličů, která neskočí na bezskrupulózní sběratelství funkcí kdejakým všehoschopným vykukem. To je ta dialektika.    

2. Volby se poprvé nekonaly na zasedání delegátů, nýbrž dálkově. Veřejné projevy kandidátů vzaly za své s reálně neuskutečněným volebním sněmem a natočená virtuální vystoupení je nikdy nemohou nahradit. Ze tří kandidátů vybrali soudcovskounijní volitelé nového šéfa hned v prvním kole, čímž se organizace vyhnula druhokolové eventuální volbě pojaté podle mne poněkud sporně ve stylu: neuspěje-li můj kandidát X v prvním kole, volím v druhém kandidáta Y. Volba v prvním kole (nadpoloviční většinou) se rozhodně nepokládala za jistou. Soudcovská unie v otázce obsazení vrcholné funkce jednotná nebyla. Úspěšný kandidát nebyl nominován vlastní sekcí, ale sekcí Ústavního soudu. Myslím, že zafungoval fenomén tichého voliče. Z dvoukolové nejistoty (neboť obecně je první kolo v rozdělené společnosti hlasováním pro někoho a druhé kolo hlasováním proti někomu) se stala jednokolová jistota. To je ta dialektika.

3. Média zahlcená koronavirem, teroristickými útoky a bojem o Bílý dům zaznamenala tyto události jen střídmě, i když například Jan Januš nabídl na tomto portálu komentář už ve středu. Není se co divit: jde o zprávy pozitivní, jež nejsou v módě, a to nikoliv jen ve světě pandemie. Je však zároveň třeba toho zalitovat. Mizivý zájem o klíčovou událost v životě Soudcovské unie nasvědčuje, že poněkud ustoupila do pozadí. Dokud ale soudcovský stav nemá svůj oficiální reprezentativní orgán, je osudovým určením dobrovolného profesního sdružení alespoň na punktu přirozené autority tuto roli suplovat. To je ta dialektika.

Teď bude důležité, co nový prezident, jeho viceprezidenti, výbor a republiková rada soudcovského spolku učiní. Základní cesta nemá nečitelné kontury. Směrníky definovaly výrazné osobnosti stojící v čele Soudcovské unie již v minulosti: Jan Vyklický svým významným podílem na přetavení polistopadového soudcovského hnutí ve skutečnou organizaci, jejím etablováním na mezinárodní scéně a mentorským důrazem na soudcovskou etiku; Jaromír Jirsa posílením vnitřních organizačních mechanismů, formulací věcných témat a nastavením principů odpovědnosti v hospodaření; Tomáš Lichovník rozšířením manévrovacích schopností Soudcovské unie v legislativní sféře, oslovením akademické oblasti a pochopením významu spolupráce právnického stavu napříč profesemi.

V tomto výčtu – samozřejmě neúplném, protože historie spolku je již úctyhodná a pozoruhodných osobností zahrnuje řadu – jméno Libora Vávry chybět nemůže. 

Byl to totiž on, kdo jako prezident Soudcovské unie na přelomu tisíciletí začal svým otevřeným přístupem, pohotovou věcnou argumentací, vrozeným vtipem a šarmem a bravurní rétorikou měnit mediální obraz české justice. Novináři ho znali; co víc – novináři ho brali. Byl to on, kdo v té funkci zahájil etapu emancipace soudnictví ve vztahu ke světu politiky. Politici ho znali; co víc – politici ho brali. Byl to on, díky komu se ukázalo, že justice není jen talár, ale především tvář. Veřejnost ho znala; co víc – veřejnost ho brala.

Řekl bych, že klíčovou roli v tom sehrávaly dvě Vávrovy vlastnosti. První je respekt, přesněji představa, že respekt k druhým je nutným předpokladem k tomu, aby byl respektován i sám jeho nositel. Není to kličkování, není to laciná vstřícnost: je to schopnost vyjadřovat i tvrdé názory, jenže Vávra to umí, aniž by potřeboval někoho urážet, ponižovat nebo si naopak plačtivě stěžovat. Druhou je nadhled. Kdysi jsem na sněmu Soudcovské unie řekl, že byl-li dron vynalezen kvůli nadhledu, musel být jeho vynálezcem nejspíš Libor Vávra.

Tohle není paján na nového prezidenta Soudcovské unie. Pajány se nenosí – a na prezidenty už vůbec ne. Ostatně paján je spojen s Apollónem a drtivá většina prezidentů (čehokoliv), Vávru nevyjímaje, má – při vší úctě – k Apollónovi opravdu daleko. Tohoto prezidenta, jeho tým a celou soudcovskou organizaci čeká fůra práce. Bez respektu a nadhledu to zvládnout nepůjde. I když platí, že dvakrát do téže řeky vstupuje se člověku obtížně, určitě by neškodilo, kdyby nový soudcovskounijní šéf zalistoval ve svém projevu z 22. listopadu 2002, kdy se na sněmu v Liberci loučil jako starý soudcovskounijní šéf. Zmiňuje tam řadu inspirativních témat. Zdaleka ne všechna jsou po těch 18 letech zastaralá, zdaleka ne všechna došla naplnění. A některá i po té neuvěřitelné době jsou snad ještě novější než tehdy. Prostě: to je ta dialektika.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET