KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Libor Vávra byl o víkendu zvolen prezidentem Soudcovské unie. Dozvěděli jsme se to v první polovině týdne, kdy byly sečteny hlasy. Ta volba má několik zvláštností:
1. Poprvé v dějinách tohoto soudcovského spolku kandidoval (po přestávce, kterou vynucují stanovy) jeho bývalý nejvyšší funkcionář. Zvyklosti panující v Soudcovské unii po desetiletí se mění. Dříve se jaksi by the way počítalo s tím, že si každý prezident spolku odslouží první funkční období, projde bez faktického protikandidáta plavmo do druhého a v jeho závěru přinese jméno svého nástupce. Proti němu někdo kandidoval, ale nikdo neuspěl.
V poslední době je to jinak. Před třemi lety se jako reálný silný protikandidát prezidentky Daniely Zemanové překvapivě postavil Roman Fiala. Letos se tu při volbě sešli dva bývalí viceprezidenti (Šárka Hájková a Tomáš Novosad) a bývalý prezident Libor Vávra. Vávrovo vítězství lze vnímat jako překonání tuzemského klišé, že minulé vysoké funkce jsou dostatečným důvodem, aby byl jejich exdržitel vyloučen ze všech gymnázií na území c. a k. monarchie, jak kdysi říkával můj středoškolský profesor dějepisu.
Teď je ještě třeba dojít k poznání, že ani současná vysoká funkce v jedné (např. státní) struktuře nevylučuje jejího nositele z možnosti být zvolen do vysoké funkce v jiné (např. spolkové) struktuře, jestliže jsou důsledně uplatněny jako rozhodující kritérium schopnosti kandidáta a demokratická vůle voličů, která neskočí na bezskrupulózní sběratelství funkcí kdejakým všehoschopným vykukem. To je ta dialektika.
