Velká policejní akce začíná. Kdo o ní rozhodl a je vůbec v souladu s ústavou?

 FOTO: Profimedia

Karel Havlíček

28. 08. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Policie prý opět pěkně skřípne řidiče. O právní, ba dokonce ústavní konformitě všelijakých akcí „Kryštof“ se sice debatuje desítky let, ale nic se nemění: od čtvrtka do neděle tohoto týdne nás to údajně čeká znovu. Dobře nám tak, nemáme nikam jezdit. Přesnou metodiku sice neznám, ta je určitě „taj-dův-mob“. Jenže v Česku se stejně všechno rozkecá, jak praví klasik, takže to celkem není na překážku, bude to jako obvykle. Jen ten základní charakteristický rys spočívající v křížovém tažení s využitím neoznačených vozidel, vrtulníků, kamer, policistů na motorkách, v autech, radarů schovaných v křoví a za zatáčkou … ou, ou, ou. Strážci dopravní bezpečnosti jsou tu od toho, aby viděli, zda účastníci silničního provozu dodržují pravidla, nikoliv od toho, aby uspořádali parforsní hon, při němž nejdřív někoho lapí, a potom zkoumají, jestli by na něj něco nenašli. To by tak bylo, aby nenašli! Rozhodli o těch manévrech policejní odborníci, nebo politici?

Debata o koronavirové pandemii nebere konce. Mimořádné opatření – izolace a karanténa. Mimořádné opatření – nošení ochranných prostředků dýchacích cest. Mimořádné opatření – zákaz a omezení hromadných akcí. Zůstávají mimořádná opatření, kterých je jako kobylek, ještě pořád mimořádnými? Všichni cítíme, že tak docela řádná opatření to nejsou. Ale běžná už určitě ano. Je mimořádnost opakem běžnosti, nebo opakem řádnosti?

Ve skutečnosti to už ale dávno z věcného hlediska není debata o koronaviru, to si jen tak zkracujeme – novináři i celá veřejnost. Ta poněkud šílená rozprava se fakticky vede o správnosti toho či onoho odborného názoru. Člověk euroatlantického civilizačního okruhu by si nejspíš řekl, že v otázkách veřejného zájmu musí rozhodovat politik, neboť volič si jej za tímto účelem vybral. Politik ať si sežene odborníky, když něco neví, aby nemlel hlouposti. Ale ať rozhodne. Politikovi lze totiž mnohem snadněji nadávat než nějakému odborníkovi, když si odmyslíme, že nese také skutečnou politickou odpovědnost (jestli ji jako voliči uplatňujeme, je zase jiná).

Kdo tedy vlastně o těch zatracených rouškách a rozestupech a sektorech a bůhvíčem rozhoduje? Epidemiologové, nebo politici?

Takhle bychom mohli pokračovat, jenže otázky, které si klademe, jsou v jádru ještě mnohem záludnější. Ačkoliv se ptáme na radary a vrtulníky, na roušky a prázdné ochozy stadionů, všechny tyhle i jiné věci nás nezajímají jen jako pěna dní, jako jednotlivosti. Ve Francii, což je aktuálně alespoň trochu zábavnější, se také vlastně neptají na ty tři dámy, kterým nějací četníci ze Saint Tropez zakázali opalování nahoře bez, ačkoliv zákon nic takového nepraví. Ptáme se ve skutečnosti na podstatu svobody a politickou podstatu společnosti, ve které žijeme.

Problém je v tom, jestli se můžeme spolehnout, že základní principy vtělené do Listiny základních práv a svobod a do ústavy platí. Jestli má vůbec smysl chodit k volbám, když si v nich volíme zástupce, kteří naším jménem, ale svým rozumem a citem mají vykonávat moc zákonodárnou jako občané. Jenže pak zjistíme, že oni politické rozhodování svěřují do rukou odborníků. Nechytejte mě teď za slovo, dobře víme, že někteří odborníci jsou skuteční profesionálové, kdežto jiní jsou něco jako ztělesnění doktora Cvacha. Já myslím ty skutečné profíky. Ty, kteří jsou plně oprávněni řešit odborné otázky. Rozhodování v otázkách politických jim však – nebyli-li demokraticky instalováni do politických (státních, veřejných) funkcí – nenáleží. Jakmile se o ně pokusí, ba někdy jsou k tomu politiky alibisticky přinuceni, nutně to musí selhat. Proto ty věčné personální výměny, proto ten nekonečný maraton změn typu „odvolávám, co jsem odvolal“.

Ale my jsme grunt rozhodování dávno zahrabali někam hluboko pod zem. A nejen rozhodování politického. Ani ti odborníci to totiž nemají jednoduché. První největší starostí lékaře je poučit pacienta. Jak to udělat, aby se takový informovaný pacient zrodil za pár minut nad papírem, do kterého nutně hledí jako husa do flašky, neboť odborná podstata medicínských informací, které odborník vstřebával celá léta, mu samozřejmě uniká?

Život lidský je ovšem na rozhodování založen. Nikdo se bez něj neobejde. Takže nezbývá než se rozhodnout, jestli o tomto víkendu usednete do auta a vyrazíte k babičce a dědovi pro ratolesti, které je třeba připravit na školní docházku (nezamýšlejte se, prosím, nad tím, zda je školní docházkou také dálkový chat žáčka a učitele, při kterém nikdo nikam nedochází – to bychom otvírali další kafkovské téma). Končí čas prázdnin, her a slunce, i když byl tentokrát poněkud vypráskaný. Až budete to rozhodnutí činit, pomněte jen, že za každým keřem může číhat policejní hlídka. Takže plnou výbavu, pozor na tachometr a roušku pro všechny případy s sebou!

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET