Vláda panuje, odborníci řídí. V nouzových opatřeních teď zítra znamená včera

 FOTO: Profimedia

Karel Havlíček

16. 10. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Jaksi se nám to komplikuje. Způsobuje to pověstná chaotičnost českého právního řádu a zavedení podivných publikačních a interpretačních pravidel spočívajících v tom, že:

1. Různá opatření (častěji jejich nesouvislé segmenty) vynášejí z rozličných kabinetních, krizovoštábních či jinak supertajných jednání předem neztotožněné osoby, načež veřejnost je jimi neprodleně informována, aby byla vzápětí (poté, co z vládních dveří vypadne na ulici jiná osoba) odinformovávána a přeinformovávána (tzv. legislativní polotovary).

2. První oficiální verze opatření je vyhlašována na tiskových konferencích zveřejňovaných v rozhlase a televizi (pokud možno odkládaných, takže si posluchač či divák nakonec, znaven čekáním, přepne na seriál o bílých žralocích). Platí princip předběžné nesprávnosti: první oficiální verze není nikdy verzí definitivní (ostatně – verze v pravém slova smyslu definitivní v tomto systému ve skutečnosti vůbec neexistuje, nebo jen výjimečně).

3. V další oficiální verzi se upřesňuje, co z první oficiální verze vypadlo (pravda – spíše bez zlého úmyslu, nahodile) nebo v ní vůbec nebylo, a přitom by se to mělo vědět (legislativní zapomněnky), nebo co v ní bylo, ale když to bylo vyneseno na veřejnost, ukázalo se, že tato se nepřívětivě mračí, takže by se to radši nemělo vědět (legislativní nechtěňátka).

4. Dílem veřejnou cestou (různé weby různých ministerstev a jiných orgánů, médií apod.), dílem soukromým nadšením (různé weby komentátorů, glosátorů, celebrit a osob o celebritní pozice usilujících) vznikají vzápětí přehledy legislativy, které by se dělily na platné a neplatné, kdyby ovšem první skupina vskutku a vážně existovala. Toto právní sběratelství se jeví jako exkluzivní hobby v dobách, kdy se jiným volnočasovým aktivitám nedaří, jen si sběratel musí připustit, že vzhledem ke každodenním změnám jde o koníčka s jepičími výsledky. Tak trochu země, kde zítřek zdá se být včerejškem, že ano. Zkrátka je to fofr.

5. Zatímco v demokratickém právním režimu platí, že právní normy závazně vykládají pouze soudy, v mimořádném systému, v němž žijeme, platí, že závazný výklad zajišťují přímo autoři právních norem (tzv. autointerpretace práva), přičemž se mnohdy ani odborníci neshodnou, zda to, co se vykládá, jsou skutečně právní normy, nebo nějaká jiná opatření. Aby byl systém neprůstřelný, je princip autointerpretace práva vhodně doplněn zásadou, že právo (je-li to právo) může interpretovat i každý druhý (tzv. kolegiální, případně ovšem též nekolegiální interpretace práva). Například vykládá-li šéf resortu zdravotnictví nějakou normu, kterou vyhlásil, je přínosné, když tutéž normu poté (či předtím, ad libitum) vykládá jinak pán školství, jinak vedoucí kultury a úplně jinak fořt přes průmysl. Důležité též je, že soudy se pokud možno do tohoto hemžení nezapojují a eventuální žaloby většinou zamítají nebo odmítají, nejčastěji s poukazem na nedostatek pravomoci, v čemž mají převážně pravdu pravdoucí.

Stát, který za normální situace nemůže být řízen jako firma, by v tomto stavu (formálně nouzovém, fakticky prostě nenormálním) v řadě ohledů jako firma být řízen měl, ne ovšem tak, že by vláda přestala vládnout a začala řídit, nýbrž tak, že by měla vládnout a řídit. To je ale zatraceně těžké. Jako výhodnější se ukazuje metoda známá již ze starého Říma: divide et impera, rozděl a panuj. Tedy – vládnutí si ponechá vláda, kdežto řízení je svěřeno odborníkům. Výhodnost nespočívá v tom, že by to lépe fungovalo, ale v tom, že nikdo nenese odpovědnost.

Občanská společnost jeví se býti vystresována z toho, že se nemůže shromažďovat, což je ovšem moudré z hlediska zdravotního (neshromažďujíce se nebudou lidé tak snadno zavirovaní), ale rovněž výhodné z hlediska politického (plná náměstí se špatně řídí a mohou na nich řádit nejen viry biologické, nýbrž i společenské). Málokdo si v tomto vyděšeném (formálně nouzovém) stavu však uvědomuje, že se nemůže ani plnohodnotně spolčovat. Kdo by si vzpomněl, že někdy v dubnovém dávnověku (první vlna je již cosi jako prvohory) byl přijat zákon s odpudivým názvem (aby zákony nikdo nečetl, dostávají často odpudivé názvy) „o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu“, kde zvláštní zřetel doporučuji obrátit k ustanovením § 19 a 20? Uplatněna na spolky – ačkoliv mne při čtení zákona, důvodové zprávy i komentářů nutkavě napadá, že zmíněná ustanovení míří na obchodní korporace, kdežto spolkový život neměl zákonodárce na mysli – přinášejí tato ustanovení možnosti zcela nedozírné.

A komentář? No, nejspíš jsou všechny ty procesy, jak kdysi pravila jedna ministryně, nějak nastaveny. Zřejmě, jak říkala, chybně, ale kdoví, co vlastně tenkrát chtěla říci. Vedou nás do stavu, který by pro změnu jeden bývalý pražský primátor patrně označil jako nadmíru výtečný. Tenkrát se na hlavní město ovšem řítila pouhá tisíciletá povodeň a kdo stál dost nahoře, tomu nanejvýš šplouchalo na kotníky. Snad tentokrát stojíme všichni dost vysoko, abychom si uchovali nadhled. Většina nouzových opatření, věřme, je dobrá. Když na ně ovšem budeme kašlat, je to asi tak stejné, jako bychom přes den stavěli ochranné hráze a přes den si je rozebírali domů na poličky. Jen toho chaosu by mohlo být asi tak o 100 procent méně.  

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET