Ze zákulisí právnické fakulty: Kvůli profesuře jsem odmítl i ČNB, vzpomíná Michal Tomášek

Michal Tomášek

11. 11. 2020 • 06:00
ZE ZÁKULISÍ PRÁVNICKÉ FAKULTY | Proděkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy a vedoucí její katedry evropského práva Michal Tomášek začíná psát pro INFO.CZ nový seriál „Ze zákulisí právnické fakulty“. Setkávat se s ním budete jednou měsíčně, a to vždy druhou středu v měsíci.

V době, kdy jsem byl jmenován docentem, byl na katedře evropského práva jeden profesor, vedoucí této katedry Luboš Tichý. Dalším docentem byl Pavel Svoboda, pozdější ministr, a ještě pozdější europoslanec a předseda právního výboru Evropského parlamentu. Zakrátko se stal docentem i syn mého někdejšího kolegy z ministerstva zahraničních věcí, velvyslance a vynikajícího odborníka na mezinárodní právo, stejnojmenný Richard Král. Dalšími členy katedry byli významná odbornice na soutěžní právo advokátka Jindřiška Munková a konečně Jiří Zemánek, dnes soudce Ústavního soudu. 

Řečeno s Goethem, „duchů, jež jsem vyvolal, nemohu se zbýt,“ a tak i po odchodu z bankovního sektoru mě euro dále pronásledovalo. Už 13. února 2003 jsem se v Hospodářských novinách vyjádřil k revidované strategii přechodu na euro, kterou představil ministr financí Bohuslav Sobotka. „Za určitých okolností je výhodné být členem Evropské unie a nehnat se ukvapeně do měnové unie. Naše země potřebuje dohnat ekonomiku eurozóny a k tomu je lepší mít vlastní měnovou politiku,“ řekl jsem s tím, že do roku 2007 bude pro nás výhodné ve třetí etapě měnové unie nebýt. 

Zakrátko, 19. března 2003, jsem byl známým rozhlasovým moderátorem Janem Pokorným pozván k rozhlasové besedě s guvernérem ČNB Zdeňkem Tůmou právě na téma zavedení eura u nás. Shodli jsme se, že rozhodnutí, kdy u nás zavést euro, je povýtce rozhodnutím politickým spíše než odborným. Zdeněk Tůma proslul v českém, ale i celoevropském kontextu konzistentními názory na strnulost maastrichtských konvergenčních kritérií. Vždy uváděl, že tato kritéria byla vyvinuta v úplně jiné době, než když měla být aplikována. Já jsem s ním v zásadě souhlasil s tím, že změna by si z právního hlediska vyžadovala revizi primárního práva EU, což se mi vždy jevilo nereálným. Naše shoda byla dokonce taková, že Zdeněk Tůma poznamenal: „S docentem Tomáškem si až příliš notujeme, možná že by pro posluchače bylo zajímavější vyvolat mezi námi nějaký střet.“ 

Příbuznost názorů Zdeňka Tůmy s názory mými byla trvalá a vyústila asi o tři roky později v jeho nabídku, abych přijal místo šéfa právního odboru ČNB. Mrzelo mě, že jsem mu nemohl vyhovět. V té době jsem byl právě jmenován profesorem a na fakultě by asi nepůsobilo dobře, kdybych hned poté zas odešel zpátky do bankovního sektoru.  

Už jsem se dříve zmínil, že počátkem tisíciletí mělo případné zavedení eura u nás většinovou podporu. Odmítaly ho ovšem politické kruhy, zejména tehdy vlivná Občanská demokratická strana v čele s ještě vlivnějším Václavem Klausem, který se navíc počátkem roku 2003 stal prezidentem republiky. Opačná situace byla v Dánsku nebo ve Švédsku, kde si zavedení jednotné měny přáli politici, byznysmeni anebo banky. Ovšem, nebyly tam jen banky a podnikatelé, ale, bohužel, také obyvatelstvo, které rozhodlo proti přijetí eura. Švédské referendum 14. září 2003 nebylo co do svého výsledku žádným překvapením, jak jsem uvedl následující den v rozhovoru pro Český rozhlas. Poukázal jsem na skutečnost, že velké firmy beztak v eurech obchodují, a tedy neúčast Švédska nebo Dánska ve třetí etapě nemůže mít na jejich hospodaření podstatný vliv: „Spíše by bylo významné, kdyby změnila svoji pozici Velká Británie, protože britská libra zůstává velkým hráčem v celosvětových finančních transakcích, zatímco švédská koruna tam hraje a hrála zanedbatelnou roli“.   

Pozice docenta Právnické fakulty mi také umožňovala vyjadřovat se k mým oblíbeným tématům nově a daleko volněji, než tomu bylo u představitele banky, neřku-li diplomata. V rozhovoru pro Hospodářské noviny z 27. listopadu 2003 jsem reagoval na odmítnutí Rady EU uplatnit sankce proti Francii a Německu za nedodržování Paktu stability a růstu. Na otázku, zda je možné, že se případ dostane až před Evropský soudní dvůr, jsem odpověděl, hypoteticky. Tedy, kdyby ano, možná by se řada otázek zjednodušila. „Celá pasáž Smlouvy o ES věnovaná hospodářské a měnové unii totiž postrádá závazný soudcovský výklad. Od zahájení procesu hospodářské a měnové unie vždy příslušná ustanovení vykládaly jen politické orgány EU,“ řekl jsem doslova. 

Rozhodnutí Soudního dvora mě osobně, ale i další, poněkud překvapilo. Padlo 13. července 2004 a návrh na zrušení napadeného rozhodnutí Rady Soudní dvůr zamítl pro nepřípustnost. Došel totiž k závěru, že pokud Rada nepřijala akty doporučené Komisí vůči Francii a Německu pro porušování rozpočtové disciplíny eurozóny, pak tuto skutečnost nelze napadnout žalobou pro neplatnost právního aktu, nýbrž žalobou pro nečinnost orgánu EU. Přes na první pohled opatrnický přístup Soudního dvora k výkladu příslušných ustanovení Smlouvy o ES se alespoň v odůvodnění opakovaně konstatuje, že výskyt nadměrného schodku ve třetí etapě hospodářské a měnové unie je závažnou skutečností, která vyžaduje bezodkladné kroky všech zúčastněných stran. 

Tato právní věta se později stala základem dalších aktů k upevnění fiskální disciplíny. Na druhé straně, jejich faktická účinnost byla vždy nízká až nulová. Nyní, kdy kvůli následkům koronavirové krize hrozí nezvladatelné deficity veřejných financí, se na ně asi zapomene úplně.

SDÍLET