Znásilnění patnáctileté dívky trestáme skoro stejně jako zkrácení daně o víc než milion. Hospodářskou a majetkovou kriminalitu postihujeme moc přísně, rozebírá Lukáš Trojan

Lukáš Trojan

02. 12. 2020 • 06:00
TRESTNÍ POLITIKA LUKAŠE TROJANA | Základním stavebním kamenem trestní politiky státu je, stručně řečeno, vymezení toho, jaké jednání považuje společnost za rozporné s jejími zájmy a jaká sankce bude za takové jednání uložena. Obsah této šroubované věty lze přeložit do běžného jazyka zhruba tak, že vláda a následně zákonodárce formou právních předpisů stanoví, která jednání považuje stát za protiprávní a která nikoliv. Zároveň v právní normě definuje závažnost takového jednání, zpravidla výší trestu, který za takové jednání hrozí. Samozřejmě platí, že čím je jednání provinilce pro společnost závažnější, tím větší intenzitu zásahu do jeho práv, včetně práv základních, stát připouští již v samotném průběhu odhalování a objasňování takového jednání.

Měla by existovat rovnováha mezi jednáním, které není společnost ochotna tolerovat, sankcemi odpovídajícími nebezpečnosti pro společnost a využitím represivních nástrojů, které společnost potřebuje k odhalení, objasnění či dokonce zabránění takového nechtěného chování. 

Východiskem pro nalezení takové rovnováhy musí být definice trestní politiky příslušného státu. V současné době se bohužel ani nevede debata o tom, jaká vlastně je aktuální trestní politika státu, kam se má vyvíjet a směřovat. Následek absence takové společenské debaty je živelný vývoj trestní politiky státu. Uvedená živelnost se projevuje dílčími novelami právních předpisů, často motivovanými snahou zalíbit se či podbízet se voličům, ale také rozhodovací praxí soudů. Uvedená výhrada neznamená, že bych měl cokoliv vůči výkladu práva soudy, naopak soudy často překlenují legislativní výpadky a nedostatky právě svým výkladem. Přesto je nesporné, že základní atributy trestní politiky by měla vymezovat moc výkonná a zákonodárná.

Je to přece stát, kdo musí stanovit, co je zločin a jaký za něj náleží trest. Stát reprezentují volení zástupci, chceme-li politici, a je na jejich bedrech, aby se tohoto nelehkého úkolu odpovědně zhostili. Politici by se neměli nechat smýkat veřejným míněním, lobbistickými ani aktivistickými zájmy, které prezentují pohled dílčích segmentů společnosti na to, co je pro společnost škodlivé a co nikoliv. Stát by ani neměl, v přehnané míře, podléhat mezinárodním tlakům, které jsou motivovány snahou ovlivnit směřování jeho vnitřní trestní politiky. Uvedené samozřejmě platí při plném respektu k platným mezinárodním závazkům přijatým ČR. 

Trestní politika se také v průběhu doby vyvíjí a mění. Co považovala společnost za škodlivé jednání před lety, je z dnešního pohledu naprosto legální. Dobrým příkladem může být trestnost pohlavního styku s osobou stejného pohlaví, jenž byla zrušena v roce 1990. Z pohledu dnešní perspektivy je neuvěřitelné, že od zrušení uplynulo sotva 30 let.

Otázka zní, kde stojí trestní politika dnes? Při otevření trestního zákoníku, ale i při studiu statistik stíhaných a souzených trestných činů je zřejmé, že Česká republika se primárně soustředí na boj s majetkovou a hospodářskou trestnou činností. Uvedený trend vyplývá nejenom z konstrukce jednotlivých podstat trestných činů, ale i z vysokých trestních sazeb, které za páchání majetkové a hospodářské činnosti v poměru k ostatním formám kriminality, hrozí. Soustavně kritizuji zjevný nepoměr mezi sankcemi za majetkové a hospodářské delikty na straně jedné a sankcemi hrozícími za násilnou trestnou činnost. Ani dnes si neodpustím porovnání trestů, které výstižně ilustruje tento rozpor. 

Za znásilnění patnáctileté nezletilé hrozí dle § 185 odst. 2 trestního zákoníku trest od dvou do 10 let odnětí svobody. Obdobný trest dva až osm let trest hrozí pachateli za poškození finančních zájmů Evropské unie, pokud takovým činem způsobí Evropské unii škodu vyšší než jeden milion korun českých (řádově 38 tisíc euro) či pachateli dotačního podvodu, anebo zkrácení daně, který způsobí škodu jeden milion korun České republice. Můžeme být jen rádi, že novelou trestního zákoníku se uvedené částky od října zvýšily na dvojnásobek oproti předchozímu stavu. Tresty za násilné trestné činy, jak jsou v trestním zákoníku zakotveny, nepovažuji za mírné, ale tresty za majetkovou a hospodářskou kriminalitu považuji za nepřiměřeně přísné a tím nerovnovážné. Ochrana majetku, především pak majetku státu stojí stále vysoko nad ochranou života a zdraví. Takto nastavená trestní politika není správná a nenásleduje trendy trestního práva.

Tresty mají mít funkci prevenční, výchovnou, ale také restituční. V případě majetkových a hospodářských trestných činů, i když nikoliv jen u nich, by měla být primárně sledovaným cílem náprava způsobené škody. Pachatel by měl být stižený citelnou sankcí, ale měla by mu být dána možnost v první řadě nahradit způsobenou škodu. Izolace pachatele majetkových a hospodářských trestných činů od společnosti by měla být ultimátní a výjimečnou možností volenou zejména v případech, kdy není možné postupovat jinak, tedy například u recidivistů. Právě izolace a zpřetrhání pracovních, rodinných i sociálních vazeb vede k nemožnosti nahradit způsobené škody. Sekundární obětí drakonických trestů se tak stávají sami poškození. Uvedené pochopitelně neplatí u pachatelů násilné trestné činnosti, kdy izolace jedince, který je fyzicky nebezpečný ostatním členům společnosti, může mít své opodstatnění. 

Platná právní úprava však nedává možnost soudům rozhodovat u majetkové trestné činnosti či hospodářské trestné činnosti jinak, než že pachateli uloží trest odnětí svobody (pomíjím výjimečné postupy, kdy soudy rozhodnou o uložení trestu pod spodní sazbou). Trestní sazby jsou zkrátka nastaveny tak, že trest při škodě převyšující 10 milionů korun je prakticky vždy trestem odnětí svobody. 

Taková trestní politika není v zájmu poškozených, ale ani v zájmu společenském. Namísto toho, aby byl pachatel ekonomicky činný, sanoval způsobenou škodu, případný i peněžitý trest a byl tak pro společnost hospodářsky prospěšný, je naopak izolovaný, netvoří ekonomické ani jiné hodnoty a je pouhým nákladem. 

Uvedený názor je jenom jedním z náhledů na trestní politiku, kdy obdobně by bylo možné vést odborné i společenské polemiky o tom, které protiprávní jednání má být vůbec hodnoceno jako trestné. Jako horké téma lze zmínit například trestný čin zanedbání povinné výživy, který patří mezi nejfrekventovanější trestné činy plnící české věznice. 

Samostatnou kapitolou pak je i forma a frekvence invazivních nástrojů, které mají orgány činné v trestním řízení k dispozici při odhalování trestné činnosti a stanovení mezí jejich využití. Uvedenými nástroji, ať již jsou to odposlechy, sledování či domovní prohlídky, je nevratně zasahováno do základních práv a svobod občanů. Je nesporné, že se v dnešním světě nelze bez uvedených nástrojů často dojít k odhalení trestné činnosti. Jejich využití by přesto mělo být vždy mimořádné, omezené a pod kontrolou moci soudní. 

Věřím, že se podaří v předvolebním roce otevřít prostor alespoň pro zahájení diskuze o principech trestní politiky. Je iluzorní očekávat, že taková diskuze bude trvat měsíce, nepochybně se povede roky. Zde však platí okřídlené, že i cesta je cíl. Proměňuje se svět i společnost. Právo včetně práva trestního nemůže zůstat strnule stát na místě. 

Trestní právo nefunguje, jak by mělo. Příčinou je i neexistence dlouhodobé trestní politiky státu. Viceprezident Unie obhájců Lukáš Trojan, který je rovněž partnerem advokátní kanceláře tdpA a místopředsedou Kontrolní rady České advokátní komory, proto pro INFO.CZ každou lichou středu analyzuje souvislosti a navrhuje změny k lepšímu.

SDÍLET