Znásilnění patnáctileté dívky trestáme skoro stejně jako zkrácení daně o víc než milion. Hospodářskou a majetkovou kriminalitu postihujeme moc přísně, rozebírá Lukáš Trojan

TRESTNÍ POLITIKA LUKAŠE TROJANA | Základním stavebním kamenem trestní politiky státu je, stručně řečeno, vymezení toho, jaké jednání považuje společnost za rozporné s jejími zájmy a jaká sankce bude za takové jednání uložena. Obsah této šroubované věty lze přeložit do běžného jazyka zhruba tak, že vláda a následně zákonodárce formou právních předpisů stanoví, která jednání považuje stát za protiprávní a která nikoliv. Zároveň v právní normě definuje závažnost takového jednání, zpravidla výší trestu, který za takové jednání hrozí. Samozřejmě platí, že čím je jednání provinilce pro společnost závažnější, tím větší intenzitu zásahu do jeho práv, včetně práv základních, stát připouští již v samotném průběhu odhalování a objasňování takového jednání.

Měla by existovat rovnováha mezi jednáním, které není společnost ochotna tolerovat, sankcemi odpovídajícími nebezpečnosti pro společnost a využitím represivních nástrojů, které společnost potřebuje k odhalení, objasnění či dokonce zabránění takového nechtěného chování. 

Východiskem pro nalezení takové rovnováhy musí být definice trestní politiky příslušného státu. V současné době se bohužel ani nevede debata o tom, jaká vlastně je aktuální trestní politika státu, kam se má vyvíjet a směřovat. Následek absence takové společenské debaty je živelný vývoj trestní politiky státu. Uvedená živelnost se projevuje dílčími novelami právních předpisů, často motivovanými snahou zalíbit se či podbízet se voličům, ale také rozhodovací praxí soudů. Uvedená výhrada neznamená, že bych měl cokoliv vůči výkladu práva soudy, naopak soudy často překlenují legislativní výpadky a nedostatky právě svým výkladem. Přesto je nesporné, že základní atributy trestní politiky by měla vymezovat moc výkonná a zákonodárná.

Je to přece stát, kdo musí stanovit, co je zločin a jaký za něj náleží trest. Stát reprezentují volení zástupci, chceme-li politici, a je na jejich bedrech, aby se tohoto nelehkého úkolu odpovědně zhostili. Politici by se neměli nechat smýkat veřejným míněním, lobbistickými ani aktivistickými zájmy, které prezentují pohled dílčích segmentů společnosti na to, co je pro společnost škodlivé a co nikoliv. Stát by ani neměl, v přehnané míře, podléhat mezinárodním tlakům, které jsou motivovány snahou ovlivnit směřování jeho vnitřní trestní politiky. Uvedené samozřejmě platí při plném respektu k platným mezinárodním závazkům přijatým ČR. 

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital