Finanční úřady kontrolují Pětadvacítku. Podnikatelé mohou vracet víc peněz, než dostali, varuje advokát Hlína

Jan Januš

20. 07. 2020 • 07:00
Takzvaná Pětadvacítka, tedy finanční podpora osob samostatně výdělečně činných spojená s koronakrizí, je právně problematická, nevhodně nastavená a pro její příjemce rovněž riziková. Alespoň podle advokáta Jakuba Hlíny, který vede advokátní kancelář Clay & Partners. Až tři roky po přiznání Pětadvacítky tak podle něj hrozí, že podnikatel bude muset vrátit nejen vyplacenou sumu, ale ještě zaplatit peníze navíc jako úrok z prodlení. „Finanční úřad totiž může namítat, že žádost nebyla podložena žádnými důkazy a je to pravda. Důkazem může být třeba znalecký posudek. Náklady na něj ale mohou být minimálně v jednotkách tisíc, spíše více,“ upozorňuje v rozhovoru pro INFO.CZ Hlína.

Varujete před zákonným natavením takzvané Pětadvacítky, pro podnikatele může být podle vás tato dávka riziková. Proč?

Nastavené podmínky pro přiznání této dávky vytvářejí potencionální problém při dokazování, zda byly splněny. Žadatel pouze učiní čestné prohlášení, ale tím nic neprokazuje. Z právního hlediska totiž není čestné prohlášení důkazem, jde jen o tvrzení daňového subjektu. Daňový řád jej jako důkaz nepovažuje ani v jiných případech, což v minulosti potvrdily také soudy. Již to vytváří potencionální spor s finančním úřadem. 

Už se tak objevují první podnikatelé, kterých se začíná finanční správa ptát, zda skutečně koresponduje se skutečností to, co uvedli v čestném prohlášení. Tomu, že se počítá s vratkami, odpovídá i to, že zákon výslovně počítá s tím, že od vzniku nároku běží tříletá lhůta pro vrácení této dávky. V zákoně je rovněž uvedeno, že se tato částka případně nebude navyšovat o penále, ale o úroky z prodlení ano, což může být z ekonomického hlediska rovněž zásadní. Po třech letech tak jde skoro o polovinu dotované částky navíc. 

Neboli až tři roky po přiznání Pětadvacítky hrozí, že podnikatel bude muset vrátit nejen vyplacenou sumu, ale ještě zaplatit peníze navíc jako úrok z prodlení?

Ano, v daních platí to, že co tvrdíte, to musíte taky prokázat. Tady podnikatel tvrdí, že jej korona zasáhla podle zákonných předpokladů, v příštích třech letech mu ale může finanční úřad říci, že mu nevěří. Finanční úřad totiž může namítat, že žádost nebyla podložena žádnými důkazy a jak už jsem popisoval, je to pravda. Důkazem může být třeba znalecký posudek. Náklady na něj ale mohou být minimálně v jednotkách tisíc, spíše více. Pak půjde o pragmatické rozhodování, zda se budou podnikatelé s úřadem hádat a pokusí se důkazní břemeno unést, nebo peníze raději vrátí. Ale má to rovněž tu souvislost, že už budou vedeni finančním úřadem jako subjekty, které něco tvrdily, ale neprokázaly to. Většina podnikatelů také nemá daňové vzdělání a advokát nebo daňový poradce stojí další peníze. 

Nepostačí ale třeba finančnímu úřadu ukázat výpisy z účtu, ze kterých bude patrné, že se podnikateli snížil obrat?

Na to nejsem schopen odpovědět, minimálně to ale není jisté, navíc finanční úřad má přístup k informacím z vašeho bankovního účtu. V dosavadních případech, o kterých vím, ale zatím převažuje rozhodnutí podnikatelů peníze vrátit a do tohoto souboje nejít. Předjímat, jaké výsledky tyto kontroly budou mít, je ale ještě příliš brzy.  

Jak to měl podle vás tedy stát vyřešit jinak?

Nejjednodušší by bylo, aby šlo o nevratnou částku, například pro všechny podnikající osoby, takzvané IČaře a platným živnostenským či obdobným oprávněním, ale bez dalších zákonných podmínek. Korona se nepochybně dotkla nás všech, negativně se nemusí projevit jen v daném měsíci. Smyslem podpory by spíše mělo být to, aby podnikatel dostal od státu kompenzaci, že na základě jeho rozhodnutí došlo k zastavení či omezení jeho podnikání. Aktuální stav však nepochybně vytváří agendu finanční úřadům a právě v tom vidím nebezpečí. Ve finanční správě se totiž vždy objevují různé vlny a trendy v zájmu finančních úřadů. 

O co z vaší praxe šlo?

Například o zajišťovací příkazy, které společnosti velice rychle paralyzovaly, řada z nich je nepřežila, následná daňová kontrola totiž trvá až tři roky, s odvoláním i čtyři. Byl to nadužívaný nástroj, který vyvolal v byznysu obrovský strach. 

Pak to byly podvody na DPH, ty takzvané „karusely“ pracující s vratkou daně od státu a následně lineární tuzemské podvody. Problémy byly rovněž s nároky na odpočet na výzkum a vývoj. Skoro u všech subjektů, jimž byly tyto podpory poskytnuty, následně proběhly daňové kontroly. Pouze na formálních nedostatcích pak finanční úřady stavěly konstrukce, že nárok nebyl důvodný a peníze se měly vracet. A dle výše doměřené daně byly odměňováni konkrétní úředníci. 

Dalším jsou takzvané „Kalouskovy“ korunové dluhopisy, kdy norma je ale napsaná poměrně jasně a řada velkých společností, třeba RegioJet nebo Agrofert, této výhody prostě využila. Pokud by tady měla být něčí odpovědnost, tak možná solidární zákonodárného sboru, který tu normu takto přijal. Pokud chtěl zákonodárce „vyloučit“ velké hráče, měl to do zákona napsat. 

Tedy vždy to začíná legislativním aktem, následnou praktickou aplikací a až nakonec soudním přezkumem. Pětadvacítka sice nemá takové rozměry jako korunové dluhopisy či podvody na DPH, ale ten „modus operandi“ finanční správy na mě působí podobně. 

SDÍLET