Daňová kontrola průměrně doměří nedoplatek 700 tisíc, kauzy s trestním přesahem jsou dnes častější, říká Trubač

Jan Januš

03. 09. 2020 • 06:00
Daňové penále je nepřiměřeně vysoké a mělo by se zrušit, navrhuje v rozhovoru pro INFO.CZ o problémech a souvislostech trestního a daňového práva advokát Ondřej Trubač, partner advokátní kanceláře Bříza & Trubač. „Novela trestního zákoníku zvýšila od 1. října 2020 hranici trestnosti zkrácení daně až od 100 tisíc korun. Tím by se mohla policie soustředit na opravdu závažné případy namísto řešení drobných kauz, kde postačí finanční sankce podle daňových předpisů,“ říká Trubač.

Jak často v současnosti vstupuje, soudě z vaší praxe, trestní právo do daňových otázek? Sleduje tady určitý trend? Je to častěji než dříve, nebo naopak?

Ze statistik státního zastupitelství plyne, že mezi lety 2016 a 2017 skokově narostl počet trestních oznámení podávaných finančními úřady, a to z 55 procent na až neuvěřitelných 89 procent případů (v roce 2018 to pak bylo 85 procent), kdy finanční úřad doměřil daň převyšující 50 tisíc korun. Ta čísla jsou alarmující, a proto klientům vždy doporučujeme věnovat velkou pozornost každé daňové kontrole, kde hrozí doměření daně alespoň 50 tisíc korun. Takovou kontrolou je však skoro každá, neboť průměrný doměrek byl v roce 2019 zhruba 700 tisíc korun. 

Na druhou stranu z aktuálních statistik za rok 2019 se zdá, že počet trestních oznámení podávaných finanční správou opět poklesl zhruba na polovinu. Pozitivní je rovněž novela trestního zákoníku, která od 1. října 2020 zvýšila hranici trestnosti zkrácení daně až od 100 tisíc korun. Tím by se mohla policie soustředit na opravdu závažné případy namísto řešení drobných kauz, kde postačí finanční sankce podle daňových předpisů v podobě penále a úroků z prodlení.

V naší praxi se daňové kauzy s trestním přesahem určitě objevují častěji než dříve. Nových poptávek chodí tak pět do měsíce, což je poměrně hodně vzhledem k tomu, že obvykle jde o časově i právně velmi náročné kauzy.

Čím si tento vývoj vysvětlujete?

Jednou z příčin bude určitě již zmíněný trend finančních úřadů podávat trestní oznámení na základě daňových kontrol. Máme také indicie, že hospodářská kriminálka se více zaměřuje na daňové kauzy, protože jsou na rozdíl například od korupce „politicky neutrální“. Svůj vliv má jistě i elektronizace daňového systému, kdy EET a kontrolní hlášení umožňují finanční správě sledovat ekonomiku v podstatě v reálném čase a včas odhalovat rizikové transakce. My v oblasti trestního práva daňového pravidelně publikujeme a pořádáme konference a také zde pravidelně sledujeme zvýšený zájem o tuto problematiku.

Je podle vás, v obecné rovině, účinné trestat daňové prohřešky právě prostředky trestního práva?

Na to není úplně jednoduchá odpověď. V obecné rovině bych ale rozlišil dvě typové situace. Do té první bych zařadil sofistikované, organizované a podvodné struktury, například karuselové podvody na DPH nebo „výrobu“ fiktivních faktur. Tam je zřejmé, že trestní postih je na místě, byť někdy orgány činné v trestním řízení zacházejí stejně s organizátory těchto podvodů a s jejich řadovými účastníky, u nichž je leckdy diskutabilní, nakolik vůbec jednali úmyslně. 

Do druhé skupiny bych pak zařadil „běžné“ doměrky, kdy podnikatel například neunese důkazní břemeno ohledně uskutečnění zdanitelného plnění, nebo když je určitá transakce zpochybněna s poukazem na zneužití práva, tedy že neměla žádný ekonomický smysl a jejím jediným účelem bylo získání daňové výhody. Tam mám za to, že postačí doměření daně včetně sankcí a není důvod řešit věc prostředky trestního práva.

Jak se v současnosti přistupuje k institutu účinné lítosti? Neboli kdy je možné ještě daň doplatit a tím se vyvinit?

Účinná lítost v případě zkrácení daně má dvě podmínky – napravení škodlivého následku a dobrovolnost. První podmínka v praxi nečiní obtíže, je třeba podat dodatečné daňové přiznání a uhradit daň v plné výši. Druhá podmínka je daleko složitější a existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu, kdy je ještě úhrada dobrovolná a kdy už ne. Naplnění podmínek účinné lítosti můžeme zaručit pouze v případě, kdy ještě proti klientovi není vedena žádná daňová kontrola ani se o něj nezajímá policie. Takových případů však není mnoho. Typicky lidé hledají právní pomoc až v situaci, kdy mají zahájenou kontrolu nebo jsou předvolání k podání vysvětlení. Pak se ocitáme v „šedé zóně“, kdy sice stále lze výrazně zmírnit možné trestněprávní následky, ale nemůžeme klientovi garantovat, že je eliminujeme zcela. 

Do budoucna bych preferoval legislativní zpřesnění účinné lítosti u daňových deliktů, jako je to třeba v Rakousku. V rámci právní jistoty by bylo vhodné, aby existoval přesný „návod“ pro podnikatele, kteří se dostali do podobných problémů a chtějí své pochybení napravit. Určitě by se to nemělo týkat například organizátorů karuselových podvodů, nicméně pokud půjde o běžné lidi, kteří jen udělali chybu, tak je to koneckonců výhodné i pro státní pokladnu.

Kdy tedy bývá na takovou nápravu opravdu pozdě?

Podle judikatury je zpravidla pozdě, pokud je zahájena daňová kontrola, jejímž předmětem jsou daňové povinnosti, ke kterým by se účinná lítost vztahovala. Jedinou výjimkou je teoreticky případ, kdy jde o mimořádně složitou nebo spornou právní problematiku – pak teoreticky stačí zaplatit až po vydání platebních výměrů. Při rešerších jsme ale nenašli žádný případ, kde by Nejvyšší soud uznal účinnou lítost i v případě úhrady po skončení daňové kontroly. A pokud jde o policejní vyšetřování, tak podle judikatury nevadí, pokud má člověk obecnou obavu z trestního stíhání. Pokud je ale předvolán na služebnu podat vysvětlení ke svým konkrétním daňovým povinnostem, nebo pokud mu je dokonce sděleno obvinění, tak je už pro účinnou lítost obvykle pozdě. Stále sice lze daň uhradit a pokoušet se například o zastavení trestního stíhání, ale podle judikatury má být tento postup jen zcela výjimečný.

Jsou stále problémy kvůli takzvanému dvojímu trestání v daňových věcech, kdy proti sobě stojí sankce správního a trestního práva, nebo už je vše jasné?

Od rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu v roce 2017 a po souvisejících rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva se zdá, že je již postaveno najisto, že pokud je v daňovém řízení uloženo penále, tak přestože má povahu trestu, tak není vyloučeno následné trestní stíhání. Soud však musí při ukládání trestu zohlednit, že byla uložena sankce již v daňovém řízení. Judikatura následně dospěla k závěru, že „trest“ může představovat i pokuta za opožděné tvrzení daně. Na papíře to tedy celkem jasné je, ale na zcela konkrétní dopady do praxe si budeme muset ještě počkat. Mám za to, že dříve uložené a uhrazené penále by mělo mít vliv minimálně na uložení například peněžitého trestu, otázkou bude, nakolik ovlivní uložení trestu odnětí svobody, byť třeba podmíněného.

Bylo by podle vás v této souvislosti vhodné přistoupit k určité novelizaci?

Již delší dobu prosazuji myšlenku, že by se mělo daňové penále v současné podobě zrušit. Vzhledem k tomu, že již úrok z prodlení je poměrně vysoký, považuji penále ve výši 20 procent z doměřené částky daně za nepřiměřené. Inspiroval bych se například v sousedním Rakousku, kde se při doměření daně úrok z prodlení pohybuje v řádu jednotek procent a nemá sankční charakter. 

Rakušané obecně mnohem více rozlišují mezi úmyslnými daňovými podvody, které neváhají tvrdě trestat, a prostými podnikatelskými pochybeními, kde je doměřená daň v podstatě jen navýšena o inflaci a nedochází ke kriminalizaci takových jednání. V Rakousku jsem v minulosti pracovně strávil řadu měsíců, každoročně tam jezdím na konferenci o trestním právu daňovém a mám za to, že v této oblasti bychom se tam mohli inspirovat.

SDÍLET