ANALÝZA JAKUBA ŠTILCE | K řešení krize dostupnosti bydlení má pomoci nová legislativa. Tak se alespoň praví snad v každém pojednání na téma zlepšení podmínek bydlení z poslední doby. Návrh nového stavebního zákona sice nedávno zaklepal na vrata sněmovny, jeho budoucnost je ale nejistá. Proti podobě zákona zní výhrady z řad mnohých politiků, stavební lobby i odborné veřejnosti. A když na ČT24 odpovídali kandidáti na nové senátory, který předpis by chtěli zastavit, volili právě tento velmi často. U tohoto návrhu tedy lze očekávat dlouhé a náročné projednávání, přičemž jeho výsledná podoba je spíše ve hvězdách. Na faktu, že koupě nového bytu, ale i jeho nájem, jsou již nyní nedostupným luxusem, se tak patrně v dohledné době díky legislativě nic zásadního nezmění. Co by s tím například Praha mohla nyní dělat? Musí začít sama stavět a přemýšlet v dlouhodobém horizontu. Příklady si lze vzít z měst jako Vídeň, Hamburk či Mnichov.
Za nedostupné bydlení se obecně považuje takové, na které musíme vydat měsíční náklady převyšující třetinu příjmů domácnosti. Taková situace je v Praze již několik let realitou, a to nejen u pořizovacích cen bytů, ale i u nájmů. Dostupnost vlastního bydlení v Česku je již čtvrtým rokem za sebou nejhorší v Evropě. Vyplývá to z analýz sestavovaných každoročně poradenskou společností Deloitte, jež porovnávají průměrné ceny bytů o rozměru 70 m2 ve vztahu k průměrné výši mezd. Podle posledních údajů z roku 2020 nový byt u nás vyšel na více než 11 průměrných ročních platů.
Pro srovnání, průměrný Portugalec musel při koupi bytu sáhnout do kapsy pro zhruba čtyři roční platy, Angličan pro 6,5 a Polák pro 7,7. U nájemního bydlení není situace o nic lepší. Rovněž ceny za metr čtvereční nájmu bytu v Praze bývají vyšší než ve městech jako Hamburk, Vídeň, Berlín nebo Brusel, kde je průměrná výše příjmů samozřejmě daleko vyšší.
