Klinická smrt NATO? Macron brutálním výrokem nastolil politickou otázku budoucnosti aliance | info.cz

Články odjinud

Klinická smrt NATO? Macron brutálním výrokem nastolil politickou otázku budoucnosti aliance

ANALÝZA | Francouzský prezident Emmanuel Macron v rozhovoru pro časopis The Economist řekl, že NATO se nalézá ve stavu mozkové smrti. Vyvozuje to z toho, že prezident USA Donald Trump neprojednal se spojenci rozhodnutí stáhnout americké vojáky ze Sýrie a Turecko bez varování zaútočilo na syrské Kurdy. Macron v souvislosti s nepředvídatelným chováním Donalda Trumpa zpochybnil platnost aliančního závazku ke kolektivní obraně. Následující analýzou se k široce diskutovaným slovům prezidenta z minulého týdne vracíme a zasazujeme je do dalších souvislostí.

Musíme si klást otázku, proč Macron vyřkl takto přehnaně silný výrok a proč tak učinil právě nyní. Zvláště proto, že NATO zatím funguje dobře a politicky bylo toto hodnocení představiteli ostatních zemí NATO včetně německé kancléřky Merkelové a ministra zahraničí USA Pompea obratem odmítnuto.

Výrok Macrona není překvapením – jde mu o velmocenskou pozici

Razantní přístup prezidenta Macrona však není bleskem z čistého nebe. Je vlastně předvídatelný a logicky srozumitelný. Zakládá se totiž na jeho analýze trendů v mezinárodních vztazích, jejich dopadů na zájmy Francie a na formulaci strategie „síly a vize“ – její podstatou je do budoucna vůdčí velmocenská úloha Francie v čele všech Evropanů. Toto všechno je vtěleno do jeho zásadního srpnového programového projevu k francouzským velvyslancům, o němž jsem na INFO.CZ nedávno podrobně psal.

Macron chce brutálním výrokem poukázat na hromadící se zásadní problémy a třecí plochy mezi spojenci a vybudit především Evropany z letargie. V tomto smyslu je nutné číst jeho slova jako snahu probudit západní politiky a ukázat, že čelíme zásadnímu zlomu v mezinárodních vztazích.

Macron má však svou velkou strategii („grand strategy“). Výrok o klinické smrti NATO je tedy nutné číst i v tom smyslu, že má sloužit k formování mezinárodních vztahů tak, aby se naplnil cíl Francie – stát se novým pólem v mezinárodních vztazích, který bude pod vlajkou „evropské civilizace“, ale pod vedením Paříže hrát rovnocennou hru s USA a Čínou. Alianční Turecko pak Macron vnímá jako dalšího hráče v této nové velmocenské éře. Proto se v rozhovoru pro The Economist vymezuje právě vůči USA a Turecku a zpochybňuje připravenost Američanů dodržet závazky ke kolektivní obraně.

Podíváme-li se na fakta, jsou USA v rámci NATO stále zemí, která je nejvíce ochotná investovat do obrany států střední a východní Evropy včetně rozmísťování svých vojáků. Francii naopak, navzdory některým drobným aktivitám, investice do obrany ve střední a východní Evropě nezajímají. Jejím zásadně dominantním zájmem je jih Evropy a severní Afrika.

Odebírejte newsletter INFO.CZ

Načasování? Zřejmě neplánované, ale přichází před summitem NATO

Macron je znám tím, že se neplánovaně pouští do zásadních rétorických obratů. Zároveň je známo, že se – na francouzské poměry netradičně – cítí dobře v anglosaském prostředí. Toto všechno zřejmě sehrálo roli při iniciaci výroku o „klinické smrti“. Prostě otevřeně řekl, co si myslí a zároveň co politicky potřebuje k dosažení svých cílů. Tím ovšem před summitem NATO, který se koná už 3. a 4. prosince v Londýně, nastoluje explicitně zcela zásadní otázku budoucnosti NATO.

Nadcházející summit měl mít dvě základní témata: Demonstraci jednoty a demonstraci spravedlivého sdílení nákladů na společnou kolektivní obranu. Zdánlivě pozitivní náplň, přestože prezident Trump opakovaně tlačí na evropské spojence, aby nebyli černým pasažérem, a je pro něj z vnitropolitických důvodů důležité vyvazovat USA z dlouhodobých vojenských (a vlastně ekonomických) angažmá. (Důležitým tématem summitu má být také shoda na postupném odchodu z Afghánistánu.)

Macron svým přístupem jednotu bortí. Volá po strategické opci, která ale zatím ani vzdáleně nemá oporu v realitě. A Evropané včetně Čechů pak svými obrannými rozpočty likvidují druhý bod – pocit spravedlivého sdílení nákladů. Nadcházející summit NATO se může stát jedním z nejdůležitějších vůbec.

Otázka zastaralosti Washingtonské smlouvy – tvrzení versus fakta a otázka alternativy

Premiér Babiš i někteří komentátoři volají po otevření Washingtonské smlouvy, která je zakládajícím dokumentem NATO. Poukazují na to, že ve světle chování Turecka je prý zastaralá. Předseda vlády ale také oznámil, že s prezidentem Macronem hovořil o „klinické smrti aliance“. Vytváří tak přímou souvislost mezi potřebou přeformulování zmíněné smlouvy a názorem Macrona na současnou kondici NATO.

Podívejme se na fakta:

• Washingtonská smlouva, na níž je založeno NATO jako organizace kolektivní obrany, je ukotvena na článku 51 Charty OSN – právo států na sebeobranu. Tím je NATO založeno na základním principu mezinárodního práva a konkrétně spojeno se základním dokumentem, kterým Charta OSN je.

• Znění článku 5: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Je zřejmé, že pro úpravu Washingtonské smlouvy není žádný právní prostor. Text smlouvy je napsán tak moudře, že dokáže být platný v dlouhodobém horizontu. Předpokladem je shoda signatářů, že došlo k útoku na člena NATO. Na principu kolektivní obrany se signatáři buď shodnou a využijí práva podle čl. 51 Charty OSN, nebo ne.

Pak už zbývá jen politická hra – kdo má být součástí jakékoli nové dohody o „spojenectví“. Macron stále aktivněji brojí proti USA a Turecku a vábí Rusko do jakési kvazialiance pod vlajkou „evropské civilizace“ (viz můj text zde). Rusko však zájem nemá. Na vizi společného postupu říká ústy ministerstva zahraničních věcí: „počkáme si na skutečné kroky“. Podíváme-li se na ruskou logiku, je zřejmé, že země chce být nezávislou velmocí bez závazků a velikost jaderného arzenálu nečiní v ruských očích Francii ani „evropskou civilizaci“ rovnocennou. Rusko však podporuje jakýkoli krok vedoucí k rozkladu NATO a EU. Zmizení aliance a unie znamená zmizení silného protihráče.

Už jen proto, že Macron nenabízí reálnou alternativu k NATO, leží český zájem hluboce v pokračující existenci funkčního a vitálního spojenectví. Tedy v organizaci, která spojuje synergickým způsobem potenciál a vojenské schopnosti obou břehů Atlantiku. A zajišťuje díky jadernému potenciálu USA odstrašení kohokoli na globální úrovni. Francie svůj jaderný potenciál rezervuje primárně pouze pro sebe.

Je jistě jen ku prospěchu věci, aby snahy v EU podpořily evropské schopnosti v rámci NATO. Zatím jde však v podstatě jen o deklarace. Navýšení eurounijních fondů na otázky spojené s obranou na 13,5 miliardy eur pro příští finanční perspektivu 2021–2027 jsou opravdu „drobné“ ve srovnání se zbrojením Číny, Ruska a dalších zemí. Rozhodující jsou obranné rozpočty jednotlivých zemí EU. A ty jsou v drtivé většině až sebevražedně nízké.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud