Vážné dilema. Je v pořádku nechat zemřít 17letou dívku, která neměla smrtelnou nemoc? | info.cz

Články odjinud

Vážné dilema. Je v pořádku nechat zemřít 17letou dívku, která neměla smrtelnou nemoc?

V podstatě celý západní svět v současnosti řeší úmrtí sedmnáctileté Nizozemky, která zemřela, když odmítla jíst a pít a požádala lékaře, aby ji nezachraňovali. Původně média spekulovala, že šlo o eutanazii, vyšlo ovšem najevo, že asistovanou sebevraždu lékaři odmítli. Noa Pothovenová se stala před několika lety obětí znásilnění a od té doby trpěla silnými depresemi, anorexií a dalšími psychickými obtížemi. V Nizozemsku je eutanazie legální už od 12 let věku, ale i tak nyní nejen Nizozemci debatují o tom, zda je možné nechat zemřít dívku, jejíž život se stal „neúnosný a k nežití“, jak sama mnohokrát upozorňovala.

Pothovenová v minulosti napsala bestseller „Winning or Learning“, kde popisuje svoji nekonečnou bitvu s psychickými problémy. Její dílo má pomoci podobným teenagerům. Podle matky sedmnáctileté dívky by kniha měla být povinná nejen pro sociální pracovníky, ale i pro úřady, protože je ovládá „šílená“ byrokracie. O lecčem vypovídají i poslední slova Noy, která zveřejnila na sociální síti krátce před svou smrtí.

„Chvíli jsem přemýšlela, zda tohle sdílet či nikoliv, ale nakonec jsem se rozhodla, že ano. Pro některé to může být překvapením, zejména pak kvůli mým příspěvkům o hospitalizaci, ale měla jsem takový plán už dlouho a rozhodně není impulsivní. Pojďme ale rovnou k věci. Během maximálně deseti dnů zemřu. Po letech bojů a zápasení jsem vyčerpaná. Přestala jsem jíst i pít a po mnoha diskusích a hodnoceních bylo rozhodnuto, že mohu jít, protože moje utrpení je neúnosné,“ uvedla dívka na sociální síti Instagram, přičemž v závěru poprosila své přátele, aby jí rozhodnutí odejít nerozmlouvali, protože je konečné. „Láska je, když mě necháte jít,“ dodala.

Přesné okolnosti skonu Noy Pothovenové nejsou v době zveřejnění tohoto textu zřejmé. Lékaři jí údajně eutanazii odmítli a zemřela poté, co přestala přijímat jídlo. Její případ každopádně debatu o eutanazii znovu otevřel. Je v pořádku, pokud jde o člověka, který není smrtelně nemocný? Některá média či blogeři se ptají, zda společnost nezachází v takových případech už příliš daleko.

Scott Fischbach z neziskovky MCCL GO už v září 2016 upozorňoval, že prostřednictvím asistované sebevraždy umírají i lidé, kteří takové přání nikdy nevyslovili. „Někteří jsou zabíjeni, protože mají psychické problémy, mezi něž patří deprese či posttraumatický stres. Někteří mentálně nezpůsobilí pacienti jsou zabíjeni, přestože si o nic takového neřekli,“ uvedl.

Podle nizozemských zákonů je eutanazie legální jen v případech, když striktně splňuje podmínky stanovené zákonem z roku 2002. Tento zákon uvádí, že „osoba, která záměrně ukončí život jiné osoby na její přání, by měla čelit trestu vězení, které nepřesahuje 12 let.“ Stejný zákon rovněž uvádí, že toto omezení se netýká lékařů, kteří splňují přísné předpoklady.

Není překvapením, že v samotném Nizozemsku se vyprofilovala řada skeptiků, kteří eutanazii kritizují. Mezi nimi je tím nejhlasitějším Theo Boer, který učí etiku na Teologické univerzitě v Kampenu. Boer byl podle deníku The Guardian členem regionálních výborů (složené z právníka, doktor a specialisty na etiku), které měly posuzovat každý případ a případně jej předat žalobcům, pokud by došlo k nesrovnalostem.  

„Legalizace eutanazie začala kvůli touze vypořádat se s těmi nejhoršími případy smrti. Odehrály se ovšem významné změny, jak tohoto práva využíváme. Dali jsme do pohybu něco, co má mnohem více dopadů, než jsme si kdy dokázali představit,“ řekl Boer před časem deníku The Guardian.

Boer není ve své kritice zdaleka osamocen. Debatu před časem vyvolala Berna Van Baarsenová, která rezignovala stejně jako Boer z jednoho z výborů. Vadilo jí, že se stále častěji setkávala s případy, kdy asistovaná sebevražda byla uplatňována u pacientů, jejichž psychický stav neumožňoval, aby se mohli sami „fundovaně“ rozhodnout, protože trpěli závažnou demencí. Baarsenová upozorňuje, že právní argumenty v případě eutanazie už nahradily ty morální, které mezitím „zapadly sněhem“.

Boer v roce 2002 zavedení asistované sebevraždy podporoval. Nyní ovšem lituje, že tehdy nepožadoval, aby byla dovolena jen pacientům, kteří si plně uvědomují důsledky svého rozhodnutí. Podle Boera by navíc sebevraždu měl vykonat pacient sám, třeba pomocí jedovaté látky, kterou si vstříkne do krve. „Když pomáháte se sebevraždou pacientovi, který je v posledním stádiu rakoviny, je vám jasné, že by stejně zemřel, jakkoliv může být vaše rozhodnutí problematické. Ale pokud by tento člověk mohl žít celá desetiletí, vždy myslíte na to, že by mohl znovu najít životní rovnováhu,“ popisuje Boer.

Nizozemský doktor a jedna z největších kapacit v oboru Bert Keizer, kterého rovněž cituje The Guardian, upozorňuje, že eutanazie může být pro řadu lidí inspirativní či úlevná. Dokáže zahojit rány, které nebylo několik let možné zacelit. Pro některé pozůstalé ovšem může být značně traumatizující. Zatímco sebevražda je akt velmi individuální a jeho bezprostřední dopad je velmi omezený, eutanazie je produkt společnosti. Když se zvrhne v něco špatného, stane se tak pro všechny, nikoliv jen pro jedince. Přestože právo může vnímat asistovanou sebevraždu jako normální, společnost tak nečiní a činit nebude, upozorňuje britský deník.

Před dvěma lety nizozemští ministři spravedlnosti a zdravotnictví předložili návrh, který by umožnil každému, komu je více než 70 let, získat smrtelnou dávku jedu. Pokud by chtěl, mohl by se bez větších problémů zabít, ovšem s tím rozdílem, že by mu u toho neasistoval doktor. Na samotném návrhu je zarážející jeho dokonalá pragmatičnost, která může být pro mnohé těžko snesitelná. Doktoři by nemuseli asistovat u sebevražd, mohli by místo toho zachraňovat životy a netrpěli by psychickými obtížemi. To jednoznačně ukazuje, že tam, kde byla eutanazie legalizována, se otvírají dosud netušená společenská tabu. Otázkou zůstává, zda je nutné lidem jejich odchod ze života usnadňovat a narušovat přirozený koloběh.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud