Občané komunistického Československa se nezřídka dostávali do absurdních situací, které si porevoluční generace dnes už dokáže představit jen stěží. Názorně to dokazuje i průběh návštěvy dvou prvních náměstků ministrů zahraničních věcí USA a Velké Británie Johna Whiteheada a Timothy Rentona v únoru 1987 v Praze. Monstrózní akce StB, která měla zabránit disidentům setkat se se západními diplomaty, ale skončila naprostým fiaskem.
Je velice obtížné vysvětlit lidem, kteří nezažili totalitní režim na vlastní kůži, v čem spočívá tíseň nesvobodné společnosti.
Vlastimil Třešňák, jedna z obětí estébáckého mučení, který se vystěhoval z Československa, vzpomínal, jak vysvětloval Švýcarům život v totalitní zemi a popisoval povinné volby, ve kterých kandiduje pouze jeden kandidát, vyhazování z práce za neúčast v nich a podobně. Po debatě za ním přišel jeden místní občan a zeptal se: „Já to všechno chápu, není tam svoboda, nesmí se cestovat, ale co nechápu, je, proč teda ty komunisty pořád volíte?“
Podobný zážitek měl autor tohoto textu, když přednášel středoškolákům v maturitním ročníku, co vše bylo nutné podstoupit, aby občan komunistického Československa obdržel výjezdní doložku a mohl vycestovat do západní Evropy, nebo alespoň k moři do Jugoslávie. Všem to bylo jasné až na jednu zvídavou dívku, která se zeptala několika spolužáků a když na její otázku nikdo neznal odpověď, zeptala se přednášejícího: „Já jsem to pochopila, jak bylo těžké tu doložku sehnat, že ji komunisté nechtěli přidělovat a kontrolovala to StB, co ale nechápu je, proč jste nejeli bez ní?“
Podobné je to při sledování demonstrací z Minsku nebo z Moskvy, lidé mají podobné oblečení jako my, podobné telefony a po ulicích jezdí podobná auta. V obchodech je skoro stejné zboží a výškové budovy vypadají stejně. V čem je tedy ten podstatný rozdíl, jak pochopit a vcítit se do situace člověka, který se zúčastnil pohřbu Alexeje Navalného i s rizikem důsledků, které to pro něj bude mít?
Do jak absurdních situací se občané komunistického Československa dostávali v případě, že se chtěli například sejít s politiky ze svobodného světa, názorně ukazuje průběh návštěvy dvou prvních náměstků ministrů zahraničních věcí USA a Velké Británie Johna Whiteheada, resp. Timothy Rentona v únoru 1987 v Praze.
První informaci o připravovaném setkání disidentů s oběma politiky zachytil odposlech v bytě Petra Uhla 29. ledna. Uhl hovořil s Václavem Malým o pobytu obou politiků v Praze, o den později zachytil prostorový odposlech v bytě Jiřího Rumla informaci, že osoba s křestním jménem Míla má tlumočit při setkání s oběma politiky.
Estébáci obvykle parkovali přímo před vchodem domu, a když střežený člověk vyšel ven, šli několik kroků za ním, případně ho zastavili a vyhrožovali mu
Druhý den navštívil Jiří Ruml Petra Uhla a hovořili o předpokládaných opatřeních StB. Ta vytvořila koordinační štáb, jehož úkolem bylo zabránit opozici sejít se s britským a americkým politikem. Devět lidí zahrnula do tzv. otevřeného sledování, tedy hlídání konkrétního člověka způsobem, který jej měl odradit od jakékoli další činnosti.
