ANALÝZA| Zatímco svět trne, jestli se Donald Trump skutečně pustí do další riskantní zahraniční operace, v Teheránu přibývají mrtví. Ta představa je pro Západ vcelku lákavá: režim padne, ženy strhnou hidžáby a nastane konečně 21. století. Bohužel to tak zatím nevypadá. Pokud se islámská republika zhroutí, čekat lze hlavně brutální boj o moc uvnitř režimních špiček a fragmentaci země. O tom, proč je syn šáha pro Íránce jen vyčpělým symbolem a kdo skutečně drží prst na spoušti, jsme hovořili s Filipem Sommerem, ředitelem Centra blízkovýchodních vztahů CEVRO Univerzity v Praze.
Zatímco se různé lidskoprávní organizace předhánějí v odhadech počtu zabitých Íránců, kteří si dovolili vyjít do ulic, a Washington zvažuje další kroky, analytici varují před zjednodušujícími závěry. Sázka na rychlý a čistý konec režimu se jeví jako lichá.
Íránský systém není křehkou konstrukcí, která by se zhroutila s odchodem jedné osoby, ale masivní, hluboce zakořeněnou pevností. Filip Sommer hned v úvodu krotí optimismus ohledně snadné změny.
„Vycházím z předpokladu, že pád současného íránského režimu není v krátkodobém horizontu nejpravděpodobnějším scénářem, a to ani v kontextu probíhajících protestů,“ říká Sommer jasně.
Pokud by však k bodu zlomu přece jen došlo, varuje před iluzí hladkého přechodu. „Nelze očekávat jeden lineární vývoj, ale spíše několik alternativních scénářů, od řízené tranzice moci a postupné stabilizace až po chaos připomínající afghánský vývoj po americké invazi v roce 2001 či irácký v roce 2003,“ vysvětluje analytik a upozorňuje, že je nutné si nejprve definovat, co vlastně „pád režimu“ znamená.
Eliminace nejvyšší autority, tedy ajatolláha Alího Chameneího, by totiž sama o sobě automaticky nevedla ke zhroucení celého systému. „Íránský režim je institucionálně i společensky natolik zakořeněný, že jej nelze srovnávat s personalizovanými autoritářskými režimy jinde. Islámská republika stojí na širokém mocenském aparátu zahrnujícím bezpečnostní složky, náboženské instituce, ekonomické struktury i propracovaný systém sociální kontroly,“ vypočítává Sommer pilíře moci.
K tomu je třeba připočíst ideologický tmel. Režim se stále opírá o legitimitu „ochránce šíismu“ a zhruba třetina obyvatelstva mu zůstává loajální. I mezi kritiky systému navíc nemusí dominovat požadavek na totální revoluci, ale spíše volání po reformách.
Cukr, bič a informační mlha
Vedení státu v čele s prezidentem Masúdem Pezeškjánem navíc reaguje pružně a poučilo se z minulosti. Taktika se posunula od tupé síly k sofistikovanějšímu managementu hněvu.
„Politické vedení se snaží situaci uklidnit kombinací selektivní represe a pragmatických ústupků. Důraz je kladen především na ekonomickou dimenzi nespokojenosti: sliby dotací na potraviny, sociálních programů či symbolických finančních příspěvků,“ popisuje Sommer strategii Teheránu.
Rozdíl oproti bouřím z let 2022–2023 po smrti Mahsy Amíníové je patrný. „Rétorika establishmentu je méně konfrontační a formálně otevřenější dialogu, ovšem pouze s těmi protestujícími, které režim nepovažuje za hrozbu,“ dodává.
Celý obraz situace je navíc pro vnějšího pozorovatele rozostřený. Vývoj je silně zatížen dezinformacemi, ať už jde o počty obětí, autenticitu záběrů či interpretaci událostí, k čemuž přispívá i opakované omezování přístupu k internetu.
Paradoxně právě nejistota ohledně toho, co by následovalo „den poté“, je tím, co drží režim pohromadě. „Právě tato nejasnost činí scénář pádu režimu nejen málo pravděpodobným, ale zároveň potenciálně velmi destabilizujícím,“ míní Sommer.
