KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Tři roky mysleli, že jsou na koni. Ruská agrese vybudila to nejhorší v českém národě. Jako za Hitlera i Putinův fašizující režim našel u nás nadšené zastánce. Podobné je také to, že další přijímají ruské narativy ze strachu. „Přece nechcete válčit s jadernou velmocí,“ hlásají kremrole. A někteří jim podléhají. S tím vším je konec. Proč? Protože kremelský diktátor se projevil jako srab. To mění hru.
Car je nahý. A je to vážně úleva. Útok na Ukrajinu totiž dost výrazně zasáhl i do české politiky. Vždy tu sice existovalo jisté zastoupení radikálních či přímo extrémních stran, jež obsazovaly pětinu až čtvrtinu míst ve Sněmovně. Měli jsme tu partaje protiromské, protimigrační či prostě protestní.
Systém to však zvládal. Protože obvykle zůstávaly izolované, bez velkého vlivu. A především za nimi nikdo nestál. Sládek, Bárta i Okamura hráli sami za sebe.
Koexistování extrému s demokracií ji nezpochybňovalo, leč naopak dokazovalo její sílu. Konflikty jsou součástí svobodné společnosti. Jakmile ovšem na východě znovu povstalo zlo, získali antisystémoví křiklouni výraznou oporu.
Možná se to na první poslech špatně chápe. Jak by něco tak odporného a všemi slušnými lidmi opovrhovaného, jako Putinův režim, mohlo u nás někomu pomoci? Odpověď je prostá: gravitace moci.
Ve vesmíru existují nejen zářící hvězdy, ale i černé díry. Zdaleka nejsou tak krásné, avšak jejich přitažlivá síla působí stejně, či dokonce silněji. Stejně tak v politice najdeme majáky svobody, šířící své světlo do dálky, jako temné víry, jež hrozí stáhnout plavidlo do hlubiny.
Dobro a zlo mají opačná znaménka, ovšem i v tom se skrývá potenciál moci. Zážitek zkrátka nemusí být pozitivní, hlavně když je silný.
Dříve radikálové hrozili některým skupinám obyvatel, případně vládě. Ti nynější, kteří jsou napojení na Moskvu (přinejmenším mentálně), nás rovnou děsí svržením demokratického systému a jakousi strašnou odplatou, když se nepodvolíme.
Najednou tak zažíváme něco, o čem jsme si mysleli (či doufali), že už je pryč. Pocity obyvatel v 2. republice či v Československu po invazi v srpnu 1968. Šíří se obavy. A ze strachu, jak známo, dělají lidé nejhorší věci.
Jistěže, Putin zde na rozdíl od Brežněva se svými tanky není a ani nám nesebral kus území jako Hitler v roce 1938. Mechanismus působení „propagandy hrůzy“ je však obdobný.
Proč třeba ruský režim pořád dokola haraší použitím atomových zbraní? Abychom se ho báli. Abychom byli tak paralyzovaní strachem, že odmítneme pomáhat Ukrajině, vyhodíme válečné uprchlíky, budeme „hodní“. Abychom „neprovokovali“ jadernou velmoc.
Podvolte se – a budete v pohodě. To je hlavní vzkaz, jenž se nám snaží předat ruská černá propaganda. Putin si to vyzkoušel už během bitvy o radar. Už tenkrát hrozil: „namířím na vás balistické rakety“ (které na nás ve skutečnosti cílily už dávno).
Nyní, kdy ruští skřeti rozsévají na Ukrajině násilí ve velkém, působí tato hrozba naléhavěji, věrohodněji. Rusko nikdy neumělo nic jiného než děsit. Špatná pověst mu nevadí, ono na ní staví svou strategii.
Záměrem ruské hybridní války je oběť natolik vystrašit, aby zůstala slabou, bezbrannou, neschopnou protiakce. Z toho plyne, že skloněním hlavy si nezajistíme bezpečí, ale právě naopak se vystavíme útoku. Na silnější si východní mocnost nikdy netroufla.
Hlavně se jí nebojme. Na jednotnou a dobře vyzbrojenou Alianci s pevnou vůlí se nedat Putin nezaútočí. Jeho spojenci jsou naivní pacifismus, hrůza z Ruska a rozeštvaná společnost.
Podvolte se – a budete v pohodě. To je hlavní vzkaz, jenž se nám snaží předat ruská černá propaganda.
