Nastal čas Evropy: Probudí se Německo? A vstane s ním i celá EU?

Francouzský prezident Emmanuel Macron najde konečně v Berlíně spoluhráče, s nímž bude možné restartovat francouzsko-německý „motor“, hnací sílu evropské integrace. Tím spíš, že oslabila tradiční brzda vzájemných vztahů v podobě rozhodně proamerické německé orientace.

Otevřená podpora prezidenta Trumpa a jeho okolí krajně pravicové populistické Alternativě pro Německo (AfD) působí jako studená sprcha pro tradiční německý establishment a významně oslabuje výhrady vůči francouzskému pojetí evropské „strategické autonomie“.

„Německo je zpět,“ opakuje Merz od svého volebního vítězství 23. února. Zbytek EU tedy očekává, že se postaví do čela při zvládání nesmírných výzev, kterým musí bezprostředně čelit. 

Počínání Donalda Trumpa v Bílém domě, čtvrtý rok ruské války proti Ukrajině, zpochybnění světového pořádku založeného na pravidlech mezinárodního obchodu či fatální zpožďování Evropy v konkurenceschopnosti vůči zbytku světa patří mezi ty nejdůležitější.

Lze se důvodně domnívat, že se nový kancléř záhy propojí nejen s Macronem, ale také s britským Keirem Starmerem a polským Donaldem Tuskem; že pod takovým vedením bude mít Evropa dostatečný „tah na branku“, aby výše zmíněná úskalí překonala a dokázala svou životaschopnost a relevanci pro nejbližší budoucnost. 

Pozitivně působí také Merzova představa dalšího rozšiřování EU metodou „soustředných kruhů“, umožňující kandidátským zemím postupné začleňování se do politik EU.

Hlavní nebezpečí spočívá v tom, že Merz nebude mít, navzdory ujišťování o opaku, ani čas, ani chuť se nechat pohltit složitou evropskou agendou. Německo se zmítá třetí rok ve vážné hospodářské krizi, z níž ho jeho vláda musí vyvést. 

Domácí agenda bude zajisté na prvním místě, ale neměla by docela převládnout. Vlády ostatních zemí EU budou ostatně ostražité – z nedávné minulosti vědí, že aplikace německých domácích receptů na celou EU nemusí vždy fungovat.

Dlouhé vládnutí Angely Merkelové se jevilo jako období klidu a stability. Eurozóna přežila finanční a dluhovou krizi díky záchrannému pásu hozenému Řecku a dalším – se souhlasem Berlína. O deset let později Německem diktované úsporné reformy přinesly své ovoce: řecké, portugalské, španělské či irské ekonomice a jejich veřejným financím se daří dobře.

Jenže zásada nulového dluhu, zapsaná donedávna v německé ústavě a prosazovaná jako dogma na evropské úrovni, zbrzdila investice do infrastruktur i do bezpečnosti a obrany a poškodila evropskou konkurenceschopnost. Loňská zpráva italského expremiéra Maria Draghiho obviňuje Německo z ortodoxní fiskální politiky.

Merkelová a její nástupce Olaf Scholz blokovali pokrok v tak klíčových úkolech, jakými jsou bankovní unie, zřízení evropského kapitálového trhu nebo trvalého nástroje společného zadlužení zemí EU. Nehledě na katastrofální následky odchodu od jaderné energie a jejího dlouholetého potlačování na evropské úrovni.

„Zelená dohoda pro Evropu“ navržená německou političkou v čele Evropské komise Ursulou von der Leyenovou vycházela z předpokladu, že se přechod na bezuhlíkovou ekonomiku bude v přechodném období opírat o masivní dovoz laciného ruského plynu. A to přesto, že Rusko už v roce 2014 anektovalo protiprávně ukrajinský Krym a vedlo dobyvačnou válku na Donbase, kterou Evropa pod německým vedením odmítala vidět.

Oči jí otevřela až přímá agrese v únoru 2022; i tak trvalo pěkně dlouho, než se Německo rozhoupalo ke skutečně efektivní pomoci napadené zemi. Nostalgie po „zlatých časech“ zůstává konstantou německé vnitřní politiky.

„Strategický kompas“ EU a z něho vycházející „dohoda o čistém průmyslu“ představují jistou otočku, ale opatření, která Komise navrhuje, nenaplňují zcela Draghiho doporučení – zejména pokud jde o kapitálové trhy, financování inovací v průmyslu a výzkumu. Komise se naopak správně soustřeďuje na zjednodušování dosavadní legislativy, často právě plynoucí ze „Zelené dohody pro Evropu“. Jasné německé zacílení by nepochybně toto počínání urychlilo.