KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | V neděli 1. prosince formálně nastoupila do úřadu nová Evropská komise. Její několikaměsíční formování a schvalování bylo jako každých pět let napínavým příběhem a zastínilo poněkud skutečnost, že do čela Evropské unie nastupují souběžně také nový předseda Evropské rady a nová Vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku EU. Oba, portugalský expremiér António Costa i bývalá předsedkyně estonské vlády Kaja Kallasová, se ujali svých úřadů také v neděli 1. prosince.
Architektura institucí, které řídí Evropskou unii, odráží skutečnost, že jde o bezprecedentní hybridní uskupení na půli cesty mezi klasickou mezinárodní organizací a jakousi federací sdružující 27 zemí. Platná Lisabonská smlouva, kterou se řídí její fungování, ukotvuje křehkou rovnováhu mezi „mezivládním“ a „nadnárodním“ přístupem. Tuto rovnováhu pak najdeme také v popisu práce a pravomocí jednotlivých institucí.
Důležité je si za všech okolností a ve všech debatách uvědomit, že všechny nejvyšší funkce v EU, s výjimkou předsedy Evropského parlamentu, obsazují političtí lídři členských zemí. Ursulu von der Leyenovou do čela Evropské komise, Antónia Costu do čela Evropské rady a Kaju Kallasovou do křesla šéfky evropské diplomacie schválili na červnovém summitu oni. Jako Evropská rada jsou sami také institucí podle smlouvy. Přijímají klíčové strategické a programové dokumenty. Unie se řídí usneseními jejich pravidelných schůzí. Je zcela jasné, že šéfové států a vlád určují agendu unie, která je právě proto daleko víc mezivládní než nadnárodní organizací.
Evropská komise má velkou moc, protože disponuje obřím a velmi odborným aparátem. Má výlučnou pravomoc zákonodárné iniciativy. Nikdo jiný nemůže v EU navrhovat nařízení a směrnice, které regulují život podniků, organizací a občanů od Lisabonu po Tallinn. Jenže Komise koná jedině na popud Evropské rady, tedy členských států. Nemůže si vymýšlet nové zákony, musí k tomu mít politické posvěcení národních vlád.
